Sledujete současné ZOH v Pekingu?

Ano, sleduji, určitě. A především musím ocenit opravdu skvělou organizaci, to se tedy Číňanům nedá upřít. Vedou si fakt dobře.

Ve středu zasáhnou do hry čeští hokejisté, které bookmakeři zařadili s kurzy na zlato cca 9 : 1 za Rusy, Kanadu a Finy na čtvrté místo. Máme podle vás šanci na medaili?

To si netroufám tipovat, ale věřím, že šanci máme velmi slušnou. A tu medaili už bychom si opravdu zasloužili.

V čem je podle vás hlavní problém českého hokeje?

Jsme schopni vychovat maximálně dva tři dobré hráče, ale ta doba, kdy jsme měli v týmu deset dvanáct hráčů, kteří potom přešli do NHL, je pryč. Z toho se budeme jen těžko dostávat.

Jiří Holík si v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz nedávno postěžoval, že v Česku vládne jakási podivná demokracie, kdy pravda je jenom jedna a tu má intelektuální elita okolo tzv. pražské kavárny a její příznivci – a kdokoliv cokoliv řekne proti, je okamžitě prohlášen za nepřítele státu a prznitele demokracie. Cítíte to podobně?

Nejenom podobně. Ale úplně stejně! Absolutně! Absolutně s tím souhlasím. Když někdo náhodou nejde s proudem, okamžitě se ho snaží ti křiklouni přes média a sociální sítě umlčet. Naše demokracie se tím křiví, když někoho urážíte a zesměšňujete a házíte na něj to nejhorší jenom proto, že si dovolil říct svůj vlastní názor!

V Česku se stále diskutuje o problému vyrovnání se s komunismem. Jiří Holík k tomu v našem rozhovoru poznamenal, že bude asi nejlepší, když se všichni, kteří zažili komunismus, naženou pěkně do houfu a postaví bez milosti ke zdi. A tím se konečně společnost vyrovná s érou totality a očistí se od ní… jaké řešení byste navrhoval vy?

Podívejte se, já vážně nevím, jaké řešení zvolit. Možná bychom se měli spíše zabývat tím životem, který žijeme v současnosti, a tou budoucností. Ale musím říct, že když vidím a slyším třeba některé poslance v našem Parlamentu, kterým je nějakých těch 35 nebo 40 let, jak mají ve všem z té historie úplně jasno, tak jim tu jejich jistotu až závidím. Jenomže oni v té době přece nežili anebo jen jako malé děti, takže taky absolutně nechápou, že to bylo všechno úplně jinak.

To se totiž nedá někde načíst a myslet si, že o tom vím všechno. Zkrátka ti, kdo v tom nežili, dneska nemůžou nikomu vyčítat, že byl členem komunistické strany, nebo ho začít kádrovat, jestli měl v tom a tom roce na sobě pionýrský šátek anebo svazáckou košili.

Pane Vůjtku, když jsem se vás před časem ptal na éru komunismu, tak jste na ni vzpomínal jako na relativně klidné období, kdy jste se mohl plně soustředit na svoji práci…

Ano, to je fakt, ale samozřejmě to taky nebylo zadarmo. Já jsem nebyl žádný oportunista nebo disident, takže jsem se staral opravdu jenom o ten sport. Já samozřejmě vím, že na to dojela spousta lidí, kteří třeba veřejně něco řekli nebo vystoupili proti tomu režimu, já taky netvrdím, že jsem byl nějaký hrdina, ale zvolil jsem si tu cestu realizovat se ve sportu, nikoho jsem neudával a nikomu jsem neublížil. Po pravdě, já jsem kolikrát ani pořádně nevěděl, kdo je zrovna generální tajemník, mě fakt zajímala jenom ta práce.

Chtěl byste se vrátit zpět před listopad 1989 do éry ČSSR?

Já osobně ne. Ale víte, každá doba má to svoje. Já jsem nezažil poválečné roky, převrat ani ty komunistické čistky v padesátých letech. To bylo jistě hrozné a pro mnoho lidí to byla nepochybně strašná doba. Samozřejmě tu byla všudypřítomná propaganda, sledování nebo zákaz či omezení cestování – to všechno jsem zažil mnohokrát sám, když jsme se museli v cizině neustále hlásit, kde přesně jsme, kam a kdy půjdeme, že se určitě vrátíme a podobně. Ale když to mám říct zcela upřímně a jen za sebe: pro mě to byla relativně klidná doba.

Mohl jsem se zkrátka v klidu věnovat své práci, svému hokeji. Byla to doba, která hokeji a lidem okolo něj přála. A že se po roce 1989 žilo svobodněji? To je pravda, ale přesto to není v žádném rozporu s tím, co jsem právě řekl.

Pojďme ještě krátce k zahraniční politice, jak vy jako člověk, který v Rusku dlouho žil a trénoval, hodnotíte současné Rusko?

Rusko je velmoc a s velmocí se musí jednat. Ne bojovat.

A vidíte Rusko jako hrozbu, stejně tak jako Čínu?

Leda obchodní hrozbu ze strany Číny, Rusko znám a necítím strach. I když všechno se dá vždycky zneužít. I obyčejní Rusové. To vidíme teď v tom prazvláštním konfliktu s Ukrajinou, je to spíš boj o veřejné mínění. Větší hrozbu než ze strany Ruska vidím v masové imigraci do Evropy.

V Rusku prý stále převládá nostalgie po Sovětském svazu, čehož prezident Putin šikovně využívá. Vy jste v Rusku trénoval a žil plných šest let. Chápete Rusy, že se jim stýská po totalitní éře?

Víte, Rusko je prostě velmoc. V první řadě se cítí jako velmoc, Rusové uvažují o sobě jako obyvatelích velmoci, a chtějí si proto žít podle svých vlastních pravidel. Nenechají si nic diktovat, oni se cítí jako ochránci světa a nárokují si to, že musejí svět řídit a diktovat mu, podobně jako USA. A toho využívají politici, kteří je ještě utvrzují v tom, že Rusko je a bude světovou supervelmocí. To je jeden pohled. Ale jak jste sám řekl, já jsem tam žil šest let a můžu zodpovědně říct, že jde opravdu spíše jen o tu neškodnou nostalgii, není tam mezi lidmi žádná zloba ani přehnaný nacionalismus. S tím jsem se v Rusku nikdy nesetkal.

Rozhovor vedl Tomáš Procházka.