V obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se věnuje také mediálním výpadům proti hlavě státu a „bere si na paškál“ veřejnoprávní médium - Český rozhlas, který se podle něj velmi bulvarizuje. O mediokracii, okouzlení sebou samým a možném konci novinářského řemesla, to vše tu beze zbytku najdete.

Jak se podle vás chovala média v předvolebním komunálním boji?

Rozebírat chování celostátních médií v období před komunálními volbami je tak trochu bezpředmětné. Média s celostátním dopadem řešila skutečně velká města, jako je Praha, Brno, Ostrava, případně menší z velkých měst, pokud se tam vyskytlo dostatečně zajímavé a nosné téma, pokud se před volbami vyskytl menší či větší skandálek nebo rarita týkající se kandidátky. Řešit komunální předvolební kampaň na celostátní úrovni je vlastně nesmyslné, ani to dost dobře nejde.

Zásadní roli v komunálním předvolebním boji sehrávala především regionální média. Přiznám se, že nemám absolutní přehled o tom, jak která fungovala v daném regionu. Stačil jsem však zaregistrovat, že chování některých médií, zejména těch tištěných, by se dalo zhodnotit jako velmi problematické. Vím o případech, kdy v regionálních novinách zcela jednoznačně vycházely PR články některých kandidátů bez příslušného označení PR materiálů, bez toho, aby byly označeny číslem inzerátu. Muselo se fakticky jednat o placenou inzerci nebo placený článek. V podstatě by se dokonce mohlo jednat o placení za články bez toho, že by z nich měl užitek vydavatel, ale mohla to být domluva mezi některým redaktorem a zadavatelem.

Takže taková „přátelská služba“, nebo už něco více?

Nebylo to nic řídkého, tyto věci se prostě objevovaly. Chovaly se tak spíše zavedené tituly než „místní plátky“. Média tedy sehrála částečně negativní roli, protože ve zmíněných případech vydávala a podsouvala čtenáři podjaté texty namísto objektivních informací. Ono to ale vyplývá z celkového zaměření osazenstva redakcí. Redaktoři se při své práci setkávají s lidmi z radnic, s někým si kápnou do noty více, s někým méně. Budují se osobní vazby, vztahy. V řadě případů tyto osobní vztahy přerůstají v přátelství. Obávám se, že ve chvíli, kdy má novinář napsat kritický článek o někom, ke komu má přátelský vztah, nastává přinejmenším problém. Nedělejme si iluze o tom, jak bohatě jsou regionální redakce personálně obsazeny.

V naprosté většině jsou spíše poddimenzované, těžko může šéfredaktor říci: „S tímto zastupitelem rozhovor dělat nebudeš, protože vy jste kamarádi, musíme tam poslat někoho jiného.“ Ne, on je rád, že má ten rozhovor včas na stole, takže ho může včas zařadit podle plánu a je mu úplně jedno, jak dalece je rozhovor nestranný nebo objektivní. Tyto problémy se táhnou už dlouhá léta a myslím, že mají v podstatě obecnou platnost. Do toho vstupuje ještě jeden zásadní prvek, a to ten, že naprostá většina novinářů má tendenci stranit pravicovým politikům. Nevím, proč to tak je. Zřejmě se jedná o reziduum z dob před rokem osmdesát devět, ale ve své podstatě levicová politika je pořád ještě něco, o čem se nepatří ve slušné společnosti hovořit jinak než v negativním slova smyslu, natož tímto směrem vyslovit nějakou sympatii či vstřícnost. Podle toho se chová většina novinářské obce a je to poněkud nepochopitelné. Pětadvacet let po revoluci mít takovouto antipatii vůči čemukoliv, co je z levého politického spektra. Nerozumím tomu, nechápu to, je to absurdní.