Zrušení Benešových dekretů je podle redaktorky ČR Plus Lídy Rakušanové v zájmu státu. „Zda si chce Česko i nadále ponechat ve svém právním řádu nařízení, jako jsou poválečné dekrety, které uvalily na tři miliony českých Němců kolektivní vinu za nacismus, je teď výhradně naše, česká záležitost. Neexistují k tomu už žádné objektivní důvody,“ uvedla. Souhlasíte s ní?

Se svou bývalou kolegyní z RFE/RL v Mnichově mohu jen souhlasit. Zejména její závěr z uvedeného článku je důležitý. „Jejich zrušení je – a to bez přehánění – v nejvyšším zájmu českého státu.“ Výmluvy českých politiků, že dekrety jsou vyhaslé, jsou nepravdivé. Donedávna se podle nich posuzovaly restituční nároky české šlechty na zabavené nemovitosti po druhé světové válce (než Ústavní soud ČR zvrátil tzv. zjišťovací žaloby zcela politickým nálezem, byť z právního hlediska zcela diletantským, že restituční nároky smějí být napříště posuzovány pouze podle restitučních zákonů).

Takže Benešovy dekrety platné jsou, jinak by nebyly součástí českého právního řádu. Zatímco protižidovské zákony Německé říše byly z německého poválečného právního řádu promptně odstraněny, obdobné nacionálně-socialistické dekrety prezidenta republiky (tzv. Benešovy) zbavující osoby německé a maďarské národnosti majetku a občanství (stejně jako židy ve třetí říši) a mnohé další dodnes platí. Je to nebetyčná ostuda a zpovykaní Češi tuto anomálii ještě brání!

Naštěstí lze kdykoliv zákonem prohlásit, že dekrety ode dneška pozbývají platnosti. Majetkové následky neplatnosti ex nunc žádné, morální přínos pro Čechy veliký. Jako další vstřícný krok by mohla následovat nabídka vrácení českého občanství vyhnaným a jejich potomkům, stejně jako to udělalo Maďarsko začátkem 90. let s vyhnanými podunajskými Šváby. Připojilo i nabídku víceméně symbolické jednotné finanční restituce za zanechaný majetek, kterého vyhnaní žijící v SRN nevyužili, protože by museli vracet německému státu odškodnění jim začátkem 50. let vyplacené zástupně za Maďarsko v rámci Lastenausgleichsgesetzu (zákon o vyrovnání břemene).

Ve svém nejnovějším textu polemizujete s řadou tvrzení politologa Zdeňka Zbořila o sudetských Němcích, které jsou podle vás nepravdivé. Například že „dekrety prezidenta ČR byly součástí poválečného mírového uspořádání garantovaného spojenci“. Nebylo tomu tak?

Posledním místem, kde se spojenci spolu na nejvyšší úrovni dohadovali o opatřeních po válce, byla Postupim v červenci a srpnu 1945. Leč konference nevyplodila nic, co by bylo závazné z mezinárodního práva – žádná postupimská dohoda neexistuje, jen protokol z konference, který je právně málo závazný. O dekretech prezidenta republiky v nich není ani slůvko. Spojenci v Postupimi ani nenařídili transfer německého obyvatelstva, jen „uznali, že má být proveden“ (v ČSR a Polsku dokončen), což neznamená ani to, že s transferem souhlasí nebo že se na něm dohodli. Neexistuje též žádná smlouva (dohoda) mezi spojenci a ČSR o dekretech prezidenta republiky, dekrety se nezmiňují o vyhánění německého a maďarského obyvatelstva, vytvářejí jen k němu předpoklady.

„380 tisíc občanů ČSR přišlo nejen o občanství a majetky, ale také o životy své a svých příbuzných,“ uvádí též Zdeněk Zbořil. Opět nesouhlasíte. Jak to vidíte vy?

Z odstoupených území Německu tolik lidí do vnitrozemí nepřišlo. Ze všech odstoupených území jiným státům přišlo do českého zbytku ČSR, později do protektorátu k 1. 9. 1939 193 277 přestěhovalců (nejen československé národnosti a státní příslušnosti) ze všech koutů státu (z odstoupených území Německu, Maďarsku, z Těšínska, ze Slovenska, z Podkarpatské Rusi). Nutno k nim přičíst 83 814 stažených úředníků a státních zaměstnanců. Dosavadní občanství přestěhováním nepozbyli. V územích odstoupených Německu a na Podkarpatské Rusi odchozím majetek zabavován nebyl, na Těšínsku a na Slovensku byl, respektive nesměl se vyvézt. Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala.

Ke ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého nevhodného dřívějšího jednání buď osobního, nebo vyplývajícího z jejich postavení. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si migranti mohli vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa (Treuhand) a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu, pokud se nejednalo o arizovaný židovský majetek. O život podle oficiální zprávy Ministerstva vnitra ČSR přišlo do 30. 9. 1938 16 Čechů a 11 Němců.

Také se ohrazujete vůči jeho (a nejen jeho) tvrzení, že Němci jsou zodpovědní za rozpoutání první a druhé světové války. Jak tomu podle vás bylo?

Ruský armádní časopis Razvědčik psal již v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“ Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este 28. 6. 1914 v Sarajevu a ultimatu Srbsku 23. 7. byli Srbové ochotni přijmout rakouské požadavky s výjimkou jediného: připustit vyšetřování rakouských úředníků na vlastním území. Jenže spojenec Srbska, Rusko rozhodlo již 24. 7. (sic!) o částečné mobilizaci v rozsahu čtyř vojenských okruhů, což již odpovídalo přípravě na velkou válku; rozšířeně mobilizovalo počínaje 28. 7. a plně od 30. 7. Ruská mobilizace byla namířena především proti Německu, méně proti Rakousku-Uhersku.

Dne 28. 7. vypovědělo Rakousko Srbsku válku, což by byl za normální situace jen lokální ozbrojený konflikt mezi dvěma státy. Mezi 26. a 31. 7. se Německo a Velká Británie pokusily válce zabránit, navrhly konferenci o Balkánu s účastí Ruska. Německý císař Wilhelm II. 31. 7. intervenoval u svého bratrance, ruského cara Nikolaje II. Týž den (31. 7.) oznámilo Rakousko-Uhersko, znepokojené mobilizační aktivitou ruských vojsk podél hranice s Haličí, že 4. 8. započne se všeobecnou mobilizací. K tehdejší situaci náčelník mobilizačního oddělení ruského generálního štábu Sergej Konstantinovič Dobrovolskij později napsal: „Celý (ruský) mobilizační plán byl předem rozpracován až do konce a do posledního detailu. Když se zvolil okamžik, stačilo stisknout knoflík a celý stát začal automaticky fungovat s přesností hodinového strojku. Zastavit jej nešlo. Zcela mechanicky bylo tak rozhodnuto o počátku války.“

Protože Německo se obávalo možné války na dvou frontách: proti Rusku i jeho spojenci Francii, tak německý vyslanec v Petrohradě Friedrich von Pourtalès předal 31. 7. oficiálně příslušnou nótu s výzvou k zastavení ruských válečných příprav do 1. 8., do 12. hodiny místního času. Ministr zahraničí Sergej D. Sazonov i car mu ale vysvětlili, že z „technických důvodů nelze mobilizaci přerušit“. Rusko tedy vědomě způsobilo celoevropský válečný konflikt. Na německé ultimátum se Rusko neobtěžovalo reagovat, a tak 1. 8. v 19 hodin předal německý vyslanec v Petrohradě nótu o vyhlášení války. Týž den mobilizovala Francie. Německo vyhlásilo mobilizaci teprve s předáním nóty o vypovězení války Rusku a 3. 8. po dodnes ne zcela vyjasněném leteckém bombardování Německa francouzským letectvem se prohlásilo být ve válečném stavu s Francií. Rakousko-Uhersko vypovědělo 6. 8. válku Rusku.

A jak podle vás proběhl začátek druhé světové války?

Obvykle se uvádí, že druhou světovou válku zavinilo Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den invazi do Polska, se nevzpomíná. Jasným spoluviníkem je Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo-sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko-německé války. Důsledkem byla válka celoevropská v okamžiku, kdy válečný stav jako první vyhlásily Velká Británie a Francie Německu.

Když Německo 24. 10. 1938 požádalo Polsko o zřízení dopravního koridoru přes polské území do Východního Pruska a o souhlas s připojením Danzigu (Gdaňsku- pozn. PL) opět k Německu výměnou za záruku neměnnosti polsko-německých hranic, tj. definitivní ponechání území po první světové válce odtržených od Německa Polsku, bylo Polsko povinno postupovat podle vzájemné arbitrážní smlouvy podepsané v Locarnu v roce 1925, která Polsko i Německo zavazovala k domluvě, k vyřešení problémů na diplomatické úrovni. Teprve pokud by se nedohodly, by o věci rozhodla mezinárodní arbitráž. Německo v roce 1936 Locarnskou smlouvu sice vypovědělo, ale obratem ujistilo ČSR a Polsko, že obě bilaterální arbitrážní smlouvy uzavřené s nimi v Locarnu jsou i nadále v platnosti.

Polsko s Německem vyjednávalo do konce ledna 1939 a pak za necelé dva měsíce, 23. 3., proti Německu mobilizovalo – tím porušilo hned tři mezinárodní smlouvy: arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925, stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu) a polsko-německý pakt o neútočení z roku 1934. Německé návrhy Polsku byly akceptovatelné, protože Danzig (Gdańsk) byl svěřen Společnosti národů, ne Polsku, obyvatelstvo v polském přístupovém koridoru k moři by se svobodně v plebiscitu pod mezinárodním dohledem rozhodlo, ke kterému státu chce, přístup Polska k mořským přístavům by zůstal zachován ve stejném rozsahu jako předtím, německý dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký v podstatě nestál za zmínku, měl být překlenutý mosty, případně podjezdy, kompletně ho postavit a udržovat měla na své náklady německá strana. Dálnici i železnici v dopravním koridoru by používalo i Polsko. 31. 3. 1939 došlo k naprosto fatálnímu ujištění britské vlády vládě polské.

Ministerský předseda Neville Chamberlain přednesl v Dolní sněmovně týden po částečné polské mobilizaci proti Německu slova, která ve svém důsledku vyvolala celoevropský válečný konflikt: „Jestliže … by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“

Polsko mající za zády Brity a Francouze tedy mohlo od této chvíle kdykoliv a podle své libovůle vyvolat celoevropský konflikt. Německo 28. 4. 1939 vypovědělo kvůli polské březnové mobilizaci Německo-polský pakt o neútočení z roku 1934. F. D. Roosevelt schválně neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko-německé smlouvě o neútočení, který mu byl podrobně znám v den podpisu smlouvy. Taktéž nic neučinily vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny svými zpravodajskými službami s obsahem tajné doložky k německo-sovětské smlouvě z 23. 8. 1939. Polsko mobilizovalo 24. 8. 1939 podruhé, Velká Británie 31. 8. mobilizovala své válečné loďstvo. Mobilizace se přitom považovala od francouzsko-ruské vojenské konvence ze 17. 8. 1892 za agresi a formálně nevypovězenou válku. Německo, stejně jako o rok předtím v případě ČSR, nemobilizovalo. Podle kritéria, že mobilizace je neformální vyhlášení války, vyvolalo evropskou válku Polsko. Slovensko napadením Polska 1. 9. plnilo svou smlouvu s Německem, Francie se nakonec podvolila tlaku Velké Británie a odmítla Mussoliniho návrh na mezinárodní mírovou konferenci ze 2. 9., evropská válka se časem rozrostla ve světovou. Nikdo zatím nevysvětlil důvody, proč Britové a Francouzi nevyvinuli na Polsko tlak k přijetí německých návrhů, když jim muselo být jasné, že Polsko vtahuje jejich země do války, a proč Roosevelt nevaroval Poláky, že podle tajné doložky německo-sovětské smlouvy je s nejvyšší pravděpodobností čeká ztráta východního Polska ve prospěch SSSR. V případě invaze do Polska se Hitler zřejmě domníval, jako rok předtím u Československa, že válka s Polskem bude lokální, že Francie a Velká Británie nevypovědí kvůli tomu Německu válku, což nepřímo potvrzují i relativně skromné zásoby německé vojenské výstroje, výzbroje a munice.

Ruské ministerstvo zahraničí označuje dodnes Polsko za jediného původce druhé světové války. Dvě mezinárodní smlouvy, německo-sovětská a polsko-britská, uzavřené v srpnu 1939, umožnily Sovětskému svazu a Německu likvidaci polského státu a – což se velmi málo uvádí – sovětskému bolševismu průnik do střední Evropy. Tajný dodatek ke smlouvě polsko-britské zavazoval Velkou Británii přispěchat Polsku na pomoc jedině při útoku ze strany Německa (tedy ne Sovětského svazu). Že Německo nehodlalo vpádem do Polska rozpoutat evropský ozbrojený konflikt, vyplývá z toho, že nebylo dostatečně vyzbrojeno na vedení války jiného než místního rozsahu. Podle spotřebovaného materiálu, výzbroje a munice by mu vystačily zásoby v konfliktu pouze s Polskem, zpětně vypočteno a extrapolováno, všeho všudy jen na šest týdnů boje, tedy přibližně do poloviny října. Podle odhadu historika Wernera Masera bylo Německo v roce 1939 schopno vést válku proti Polsku v krajním případě čtyři měsíce. Německo tedy nebylo na jinou než lokální válku s Polskem připraveno. Vojenští odborníci se shodují, že kdyby po boku Polska zasáhla Francie ze západu plně svou vojenskou silou, což by Hitlerovi zamezilo vrhnout proti Polsku tři čtvrtiny svých ozbrojených sil, bylo by Německo poraženo válkou na dvou frontách během přibližně jednoho měsíce.