Celkem v tichosti jistě proběhne neslavná vzpomínka na druhé výročí vypuknutí migrační krize, která otřásla důvěrou ve schopnost Evropské unie hájit zájmy a bezpečí jejích obyvatel, ale současně odhalila v plné nahotě naprostou neschopnost politiky světových velmocí rozumně řešit problémy jimi globalizovaného světa. 

Vše začalo tím, že se v dubnu 2015 krátce po sobě potopilo ve Středozemním moři několik člunů s migranty a tato neštěstí znamenala více než 1 200 obětí na životech. Tehdy se začaly svolávat nesmyslné summity, které za dva roky dospěly k závěru, že je s tím třeba něco udělat. Zbožným přáním evropských politiků (alespoň těch bruselských) je systém přerozdělování uprchlíků mezi zeměmi EU.

O naprosté politické impotenci bruselských elit svědčí to, že bylo od začátku jasné, že tohle problém migrace nevyřeší, nicméně celé dva roky se o té věci stále politicky jedná a dodnes z ní pro migranty žádný viditelný efekt není a ani být nemůže. A obyvatele Evropy (alespoň tu pragmatičtější část) politici podobnými chimérami jen prudí, aniž Evropanům nabízejí nějakou vizi a jistotu, jak budou žít v nedaleké budoucnosti.  

Prosadíme kvóty, ale zbude ještě dalších milion migrantů

O naprosté slabomyslnosti politických elit odpovědných za řešení migrační krize, svědčí fakt, že se na konci roku 2015, kdy se v rámci kvót na přerozdělování uprchlíků jednalo o tisících a desetitisících pro jednotlivé země, zaregistroval Eurostat 1,25 milionu žadatelů o azyl (takže reálné číslo migrantů bylo pochopitelně ještě vyšší). Dobrá, prosadíme kvóty. A co těch zbylých více než jeden milion migrantů?

Prosinec roku 2015 přinesl také první velký teroristický čin v Paříži, pod nímž byli podepsáni migranti, stoupenci islámské víry. Tehdy se evropští politici v Paříži sešli, uchopili se navzájem za ruce a za dohledu bezpečnostních sil demonstrovali svou odvahu a odhodlání. A svůj lid ujišťovali, že neustoupíme a zvítězíme. Od té doby se teroristické činy islamistů staly už téměř součástí evropského života a jsou vítanou hračkou politiků, aby nám neustále ukrajovali z občanských svobod a brali si stále více a více na daních, že prý nás tím ochrání. Téměř bych kacířsky řekl, že jim se migranti hodí jako strašák na své voliče.

Integrace migrantů, kteří azyl dostanou, stejně jako vyhoštění těch, kteří na azyl nemají nárok, je v naprostém nedohlednu. Maďarsko postavilo dvojitý pás hradeb, aby zabránilo nelegálním migrantům v postupu, a azylanty zavírá do táborů, kde mají čekat, než se jejich žádost vyřídí. Rakusko žádá, aby bylo ze systému kvót vyňato. Migranti byli jedním z důvodů, proč si Britové odhlasovali Brexit a odcházejí z Evropské unie. Smlouvy o vracení migrantů za peníze do Turecka a Libye zkrachovaly.

Stojí proti sobě obhájci tradiční Evropy a globalisté

V některých zemích přestává tamní administrativa situaci zvládat, migranti páchají řadu přestupků a zločinů, nechápou, že znásilňování žen není naše tradice. Nemají pracovní návyky a v drtivé většině žijí ze sociálních dávek (mnohdy tak štědrých, že našinec tolik nikdy nedostane). Lékaři varují před reálným nebezpečím nemocí, které k nám zavlékají. A tak bychom mohli vystavovat účet za poslední dva roky velice dlouho.

Pokud máme dospět k rozumnému řešení, pak by asi bylo dobré říci si, co lze a nelze od příchodu migrantů doopravdy očekávat. Jenže právě to je kamenem úrazu, proč si nechtějí a nemohou rozumět stoupenci a odpůrci migrantů. Právě proto, že si obě strany nerozumějí, nechápou se, nechtějí spolu komunikovat, nadávají si a zhusta se už i nenávidí, nelze najít spravedlivé, a hlavně reálné řešení. Společnost se rozdělila a smír v dohlednu rozhodně není. Samozřejmě že tenhle antagonismus má širší rozměry, migranti jsou jen jedním dílkem celého sporu o koncepci budoucnosti. V principu stojí proti sobě obhájci tradiční Evropy v nejširším slova smyslu a na opačném břehu stojí globalisté, kteří chtějí jednotnou Evropu rozšmelcovanou do amorfní masy, která má stejná lidská práva.