Česká ekonomika rostla nejrychleji v historii. Hrubý domácí produkt ve 2. čtvrtletí meziročně stoupl o 7,8 procenta. Dosud rostla ekonomika nejvýrazněji o 7,5 procenta, a to ve druhém čtvrtletí roku 2006. Nejde ani tak o tento rekord způsobený loňskou nízkou základnou, jako o rekordní spokojenost českých domácností s vlastní ekonomickou situací. Z šetření agentury CVVM na přelomu května a června plyne, že tuzemské domácnosti jsou tak spokojeny zrovna v době, kdy česká ekonomika prochází či se čerstvě zotavuje ze svého historicky rekordního propadu. Čím se to dá vysvětlit?

Dejme si velký pozor na ta zdánlivě rekordní čísla! Ono to jako rekordní růst jen vypadá, ve skutečnosti jde jen o hrátky s čísly a tenhle „rekordní“ růst je naopak obrovským zklamáním! Podle průměrných odhadů ekonomů v průzkumu zjišťovaném před zveřejněním tohoto čísla měl hrubý domácí produkt ve druhém čtvrtletí meziročně stoupnout zhruba o 9,2 procenta. Na první pohled to může vypadat jako velmi prudký růst, ale zase tak prudký ve skutečnosti není, protože důvodem tak vysokého čísla měla být především nízká srovnávací základna z loňského roku, kdy byla ekonomika uzavřená kvůli protipandemickým opatřením a propadla skoro o 11 procent. Jenomže to se pořád bavíme jen o odhadu. A realita?

Realita hrozivě zklamala. HDP české ekonomiky ve 2. čtvrtletí v realitě stoupl jenom o 7,8 procenta. Na to, jak moc ekonomika loni propadala, je to skutečně mizerný výsledek. Ani mezičtvrtletně to není o moc lepší: V průzkumu se očekával mezikvartální růst o dvě procenta. Ve skutečnosti ekonomika mezičtvrtletně vzrostla jenom o 0,6 procenta. Pokračuje tak série čísel slabounkých jak třikrát vylouhovaný čajový pytlík. Ještě na začátku roku totiž ekonomika klesala o 0,3 procenta.

A jak si tedy tu zmíněnou spokojenost vysvětlujete?

Když si uvědomíme, že ekonomika ve skutečnosti moc neroste – vlastně jenom velmi rozpačitě maže loňský propad – je skutečně zvláštní, že je tak vysoká spokojenost s osobní finanční situací na straně jednotlivých domácností. I to má ale vysvětlení.

Vláda svými „záchrannými“ programy, které začala spouštět hned loni na jaře, dostala do oběhu velké kvantum peněz a uměle zakonzervovala mnoho pracovních míst, která by jinak nepřežila. Tyto peníze, které se dostaly mezi lidi, se ale moc neutrácejí. Vidíme to na nedostatku spotřebitelské poptávky v některých odvětvích. Čekal se efekt odložené spotřeby, kdy spotřebitelé natěšení na nákupy vtrhnou do obchodů, jakmile dojde k prvnímu uvolnění. To se stalo jen do jisté míry. Uvolnění totiž nebylo takové, jak se mnozí těšili, nakupování s respirátorem na nose není moc velká zábava; navíc mnozí konečně pochopili, že pandemické vlny patrně budou čtyři, což si dlouho odmítali připustit. To vše vede k tomu, že spotřebitelé se do obchodů hrnou jen „přiměřeně“.

Takže lidé mají peníze rozdané od vlády, ale moc je neutrácejí – a proto logicky roste spokojenost s osobní finanční situací. Ale má to opět vady na kráse. A tou hlavní vadou je to, že vláda si tímto rozdáváním peněz jen půjčila z budoucí životní úrovně. Peníz totiž rozdala na dluh.

Nedávno jste upozorňovala, že ve statistice – a zejména v té ekonomické – platí, že když se v ní vrtáte dostatečně dlouho, vždy si najdete nějaký úhel pohledu, podle kterého čísla vypadají dobře, i špatně. Jaký úhel byste zvolila pro zprávu, že vládní dluh Česka v poměru k hrubému domácímu produktu v prvním čtvrtletí letošního roku rostl o 6,3 procentního bodu na 44,1 procenta? Varovný, že se jedná o druhé nejrychlejší tempo po Kypru; konejšivý, že meziroční nárůst se stále udržel pod průměrem EU; nebo optimismus vzbuzující, že zadlužení Česka vyjádřené touto veličinou je i tak šesté nejnižší v Evropské unii?

Že existují všelijaké úhly pohledu, to jsme ostatně viděli před malou chvilkou i na číslech o HDP – to, co na první pohled vypadá dobře, je ve skutečnosti pořád slabota, když to zasadíme do kontextu... A tak je to i v tomto případě. Růst vládního dluhu v poměru k hrubému domácímu produktu o 6,3 procentního bodu na 44,1 procenta je dost varovný. A je varovný právě tou svou rychlostí.

Ono se totiž ukazuje, že když v ekonomice založíte nějaký trend, zvyknete ji například na velký přísun levných peněz, funguje to jako návyková droga a velmi špatně se takový trend mění. Takže není pro budoucnost skoro podstatné, jaká je celková výše zadlužení – z toho se můžeme radovat teď, v daný okamžik. Ale pro budoucnost je podstatné to tempo nárůstu. Z toho se bude velmi těžko vystupovat.