Ministryně financí Alena Schillerová hned zkraje roku informovala, že státní rozpočet skončil v loňském roce s přebytkem 2,9 miliardy korun, přičemž schválený rozpočet počítal se schodkem 50 miliard korun. Zároveň se mírně snížil státní dluh na 1,622 bilionu korun. Jak tato čísla hodnotíte?

To je rozhodně dobře. Bohužel to ale vůbec není zásluha vláda, která v tomto případě měla víc štěstí než rozumu. Hlavní důvody jsou totiž tři, a všechny jsou nezávislé na konání vlády.
Zaprvé to byly menší výdaje na správu státního dluhu. Neboli řečeno jinak: V celé Evropě jsou nyní nastavené úrokové sazby tak – nezdravě – nízko, že zejména počátkem roku 2018 stát nemusel platit ze státního dluhu nijak velké úroky.

Zadruhé zvyklostem se vymykají evropské dotace, které byly oproti plánu vyšší skoro o padesát miliard. Kdyby se evropské dotace vyvíjely podle plánu, už bychom byli prakticky na onom naplánovaném schodku rozpočtu zhruba 50 miliard korun.

Zatřetí všichni víme, že u nás byl a je přepálený trh práce, což zase hodně souvisí s tím, že předtím ČNB intervenovala proti české koruně a současně s tím držela velmi nízké úrokové sazby. V důsledku toho rostly mzdy rychleji, než vláda plánovala, takže se vybralo víc na daních z příjmů fyzických osob a na sociálním pojištění.

Kdyby těchto tří věcí naprosto nesouvisejících s činností vlády nebylo, schodek by byl vyšší, než jak byl schválen, což mimochodem také ekonomové před rokem předpokládali. Dá se to přeložit i tak, že vláda v podstatě hospodařila hůř, než si naplánovala, a jen díky tomuto nenadálému „štěstí“, se kterým se nedalo dopředu počítat, se „omylem“ rozpočet dostal do přebytku.

Jaké jsou pro letošní rok perspektivy české ekonomiky jako celku, co ji bude ohrožovat, co bude hrát v její prospěch?

Dobrou zprávou je, že trh práce je stále ještě ve velmi dobré kondici. Jinými slovy, mzdy stále ještě rostou, míra nezaměstnanosti je nízká, což vede k vysokým útratám spotřebitelů. To také letos českou ekonomiku potáhne.

Naopak proti české ekonomice bude působit zpomalování globální ekonomiky, které se k nám skrze zahraniční obchod přenáší. Tak například zrovna před pár dny jsem mluvila s jednou velkou společností, jejíž největší a klíčový odběratel ze zahraničí zbankrotoval, a díky tomu musela vyhlásit bankrot i tato česká společnost. Jak na to asi zareagují její čeští subdodavatelé? Samozřejmě jim to taky ztíží život. Takže to je vlastně popsaný mechanismus, jak se přicházející recese v zahraničí postupně přelévá k nám.

V novém roce zaplatíme více za elektřinu, plyn a dodávky tepla, stoupne i vodné a stočné, naopak se zvýší penze, růst by měly mzdy a platy, v průměru by si každý z nás letos mohl nakoupit o čtyři procenta zboží a služeb víc než loni. Také čekáte, že se budeme mít lépe než v předchozím roce, jak někteří ekonomové slibují?

Ano. Když mluvíme o recesi, ještě to neznamená konec světa. Dokonce i recese může znamenat, že v průměru – zdůrazňuji v průměru – se můžeme mít líp než o rok dříve! Představme si, že v jednom roce ekonomika postupně roste a zrychluje, další rok přijde recese a ekonomika nejprve ještě stále roste, koncem roku už ale klesá. Když pak zprůměrujeme růst za oba dva roky, může to statisticky klidně vyjít tak, že druhý rok, ve kterém přišla recese, je na tom z pohledu celkového vyprodukovaného HDP pořád líp než rok předešlý… Takže jinými slovy, krizi není třeba démonizovat, lidé se toho slova většinou bojí víc, než by si zasloužilo. A konkrétně v našem letošním případě je třeba zdůraznit, že trh práce díky tomu, že se zpožďuje za vývojem podnikové ekonomiky, poskytne ještě dlouhou dobu lidem pocit, že se mají velmi dobře, i když podniky to tak už vnímat nebudou.