Vy máte při debatách o české potravinové soběstačnosti vždy zcela jasný postoj. Nechápete, jak ji může někdo zpochybňovat. 

Nestačím se divit, kde žijeme. Ve vystoupeních zástupců různých zájmových skupin (škoda, že ne ve prospěch většiny občanů této země) v médiích, ve zprávách na Facebooku, Twitteru, v dalších sdělovacích prostředcích a mediích se začíná polemizovat o soběstačnosti. Prý ji nepotřebujeme.

Nyní, když se již začínají uvolňovat přísná opatření a když se obnovují zastavené „toky“ zboží po celé Evropě; nyní, když už „máme téměř vyhráno“ nad koronavirem – začíná se ozývat sýčkův hlas... některým je jasné, že co se dělá, je nesprávné. Proč nepřišli se zázračnými řešeními, když bylo nejhůře?

Zemědělci a potravináři požadují zastoupení základních potravin na úrovni minimálně 55 procent, s tím, že se bude toto procento zvyšovat. Podle vyjádření některých obchodníků jde prý jen o vidinu větších zisků. 

Nesmysl. Každý vyspělý stát si chrání svoje území a snaží se být nezávislým, co jen to jde. Můžeme se inspirovat v Německu, Španělsku, Francii, ale také se můžeme podívat i opačným směrem, například do Ruska, Austrálie či jiných vyspělých zemí, které budují zemědělství a snaží se vyrábět co nejvyšší podíl potravin doma, kde si uhlídají podmínky výroby, zaměstnají lidi...

Každá vyspělá země, která má zemědělskou půdu, má vládní politiku, která zajištuje potravinovou soběstačnost, prodej zdravých potravin, a dnes více než jindy výrobu potravin vyráběných šetrně k životnímu prostředí. Ano, i nám jde o to, abychom nevozili potraviny přes půl zeměkoule, abychom neznečisťovali naší krásnou zemi a nezatěžovali životní prostředí uhlíkovou stopou. 

Jak potravinovou soběstačnost vnímají v Evropě? 

Státy staré EU 15 (dnes jen EU 14) se od konce druhé světové války snažily zvyšovat produkci potravin. Po válce byl potravin nedostatek. Máme štěstí, že období nedostatku si většina z nás nepamatuje. Evropa po vítězství nad Německem začala budovat „světlejší“ zítřky. Protože si vlády států uvědomují nutnost posílení postavení v Evropě, založilo šest států první společenstvo (dnes tu máme unii 27 států).

Nechci řešit studenou válku či historii Evropské unie, a kdo koho, kdy a jak převezl na druhou stranu řeky bez lávky. Spíš chci zdůraznit, že vlády států se snažily, aby jejich hospodářství bylo méně závislé, a to se v Unii podařilo. Staré země si vytvořily systém, kterým se zásadně zvýšila produkce (a často bez ohledu na negativní vliv na životní prostředí) a to natolik, že začali zápasit s přebytky.

A tak staré státy EU 15 hledaly nové trhy. A našly, nejdřív trhy deseti států přistoupivších v roce 2004 (včetně našeho trhu), později trhy dalších tří (Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko). Tak se u nás objevují potraviny, které si sice dokážeme vyrobit, ale nedokážeme čelit cenám dovážených potravin, které dotuje domovský stát několikanásobně více, než ty naše, a na které navíc maloobchod často dává vyšší marži než na potraviny z jiných zemí. A tak se u nás přestává vyrábět mnoho komodit, které jsme na konci minulého století vyráběli (příkladem může být droždí, které bylo nedostatkovým zbožím v prvních týdnech pandemie).

Ptám se, jestli není normální vyrábět to, na co máme podmínky, a to co neumíme, si dovezeme. Je „hřích“ dovážet to, co si doma dokážeme vyrobit, a být na dovozech základních potravin závislí. Nemyslíte? Jde jenom o základní potraviny, které si v našem mírném pásmu dokážeme vyrobit, v žádném případě nemluvíme o banánech, koření, kávě, rýži, či jiných potravinách.