V létě 2015 začala ve velkém vrcholit migrační krize. Do Evropy se valily statisíce lidí z Blízkého východu i Afriky. Kam jsme se za ty tři roky posunuli?

Nevítáme mladé černé muže s květinami, ale rouškou přes ústa a prstem na spoušti útočné pušky. To je pokrok. Ještě jsme se nepoučili natolik, abychom vypověděli mezinárodní dohody vzniklé po 2. světové válce a přestali migranty vpouštět na území EU vůbec. Nebo je stříleli. To ale přijde. Jednou. Musí. Počet hladových v Africe je nepřijatelně vysoký. Na Středním východě také. V Asii ještě vyšší. Pokud nechceme hladovět my, tak všechny hladové nenasytíme.

Tato válka bude o ochraně stád dobytka, sýpek s obilím a pramenů pitné vody. O ten relativní luxus a blahobyt, který nás dělí od černých mužů Sahelu.

Tři roky jsou relativně dlouhá doba. Víc než 1000 dní. Jak je možné, že Evropa stále definitivně problém s masovou migrací nevyřešila? Existuje vůbec uspokojivé a realizovatelné řešení?

Vzhledem k tomu, že vznik uprchlictví má za příčinu následky cynických postkoloniálních válek – utržené končetiny, krev v prachu a vyhřeznutá střeva – musí být následek migrace pro každého migranta neméně bolestivý a drastický, aby ta cena byla neakceptovatelná i pro pravověrné děti proroka Mohameda. Realizovatelné řešení existuje. Uspokojivé bude jak pro koho. Pro migranty uspokojivé být nesmí. Evropané ale budou muset rezignovat buď na generacemi nashromážděné bohatství, nebo na doteď vyznávané hodnoty. Budou muset rezignovat na křesťanské „nezabiješ“, jako rezignovali na „nepožádáš majetku bližního svého“.