Minulý týden jsme si připomínali 70 let od „Vítězného února“. Vzpomínali jak komunisté, tak antikomunisté, referovala média atd. Podle Pavla Šafra si tehdy Čechoslováci komunistům na lopatu vlezli sami dobrovolně díky rovnostářství, závisti, xenofobii a chudobě většiny obyvatel. I dnes je prý společnost infikovaná bolševismem a tato infekce začíná na Hradě. Co k tomu říci? Je naše demokracie ohrožena jako v roce 1948?

Podle kosmopolitního elitáře Pavla Šafra bylo poválečné češství rovnostářství? Ano, bylo jedno, z které fronty jste přišel, jen když jste se vrátil. Ano, chudobná byla tři roky po válce většina střední i dělnické třídy. Lidé mnohdy přišli o všechno. Pokud ne na bojišti, tak při shánění jídla mimo lístkový trh, při bombardování měst, při neustálém stěhování. V tu chvíli, kdy máte jen peřinu a několik starých kusů oblečení, jste závislý na dobrodiní ostatních, stanete se rovnostářem. Ano, příslib parcelace znárodněných velkostatků a jejich rozdání vesnickým sedlákům, se kterým komunisté kandidovali a vyhrávali na vesnici, může takový spratek jako Šafr nazvat závistí. Nenávist k říšským Němcům či sudetským zrádcům, kteří volili v roce 39 Henleina a řvali Sieg Heil či Heim ins Reich, můžete nazvat xenofobií. Ano, ta nenávist k Němcům, Maďarům a všemožné válečné verbeži existovala. Stejně jako mrtví příbuzní nebo přátelé, zabiti na Pankráci, v Pečkárně, v Auschwitzu, Birkenau či v Terezíně. Já jsem dodnes militantní antifašista. A nestydím se za to. Nepodal bych si ruku s tím tlustým prasetem z Landsmanšaftu.

Únorová politika byla předurčena intrikami Košického „programu národní a demokratické revoluce“ jako politika dnes. Košický vládní program determinoval chování všech. Oni s ním souhlasili, oni ho podepsali, oni se podle něj chovali. Do 25. února 1948... A upřímně, poúnorové události mohly mít i jiný průběh, pokud by politické intriky nepřesáhly únosnou mez. Gottwald pouze využil možnosti, kterou mu jeho protivníci tehdy dali. A neměl pak slitování. Já nemám Gottwaldovi za zlé legální převzetí vlády 25. února 1948, byť to bylo mnohdy zastrašování a manipulování veřejným míněním, ale mám mu za zlé čistky v únoru 1951 – obvinění Rudolfa Slánského, Vladimíra Clementise, Gustáva Husáka…

V roce 1945 byl všemi relevantními politickými silami realizován program urychlené obnovy národního hospodářství. Všichni souhlasili s položením základů nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“ a všichni aktivně spolupracovali na cíli bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek zrádců – „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“, s výjimkou německých a maďarských antifašistů. Na zkonfiskované půdě se měla uskutečnit pozemková reforma. Vláda prohlásila, že „požene s veškerou rozhodností před soud zrádce z řad bankovních, průmyslových a zemědělských magnátů“ a že je třeba „postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení“.

Proboha, 25. únor 1948 byl jen zcela demokratickým a ústavním pokračováním 5. dubna 1945.

Ne, náš systém takzvané demokracie ohrožen jako v roce 1948 není, i když má být odvolán ředitel GIBS. Ani tehdy v únoru 1948 nebyl, i když bylo odvoláno 8 obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti. Tehdy se systém změnil jen z demokracie elit na demokracii lidu. Většiny. Dnes se tak nestane. Že to byla demokracie poplatná poválečnému geopolitickému uspořádání, je věc druhá. Národní fronta také nebyla politickým kolbištěm, ale mocenským kartelem. Že po únoru Gottwald nerespektoval ústavní rámec liberální demokracie, bylo v geopolitických souvislostech nastupující studené války v Evropě marginální. Dnes je po volbách, které mnohým také otevřely oči. Voličům Drahoše i voličům „demokratických stran“. Osm trpaslíků je výsledek sobecké, záštiplné politiky, na kterou občané nejsou zvědaví. Nejsou zvědaví ani na účelové trestní stíhání předsedy vlády. Voliči věděli co je zač, a volili ho. Raději než ty „mravné svatoušky“. I když nikdo dnes nechce znárodňovat továrny, doly a velkostatky, touha po větším respektu vůči „obyčejnému občanovi“ zde je. A vítězové těchto či příštích voleb si ho vynutí.

SPD Tomia Okamury je kritizována pro výroky předsedy i poslance Roznera o táboře v Letech u Písku v době protektorátu. Rozner dokonce použil, byť na uzavřeném jednání, termín „neexistující pseudokoncentrák“.

Ten „pseudokoncentrák" nebyl „neexistující“. Existoval. Od německých koncentračních táborů se ale prudce lišil, jak dokázali historici z Historického ústavu Akademie věd, kteří na rozdíl od autorů placených ze sorosovských grantů nepodlehli procikánské propagandě. Doporučuji ke studiu dvě publikace: článek Ctibora Nečase „Strasti a útrapy v protektorátních cikánských táborech“ z roku 1996, tedy ještě před prvním výronem účelové procikánské propagandy, který nastal okolo bourání zdi v Matiční ulici. (In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. roč. 45, č. C43, s. 145-165. ISSN: 0231-7710). A útlou, nenápadnou knihu „Historikové a kauza Lety“, vydanou Historickým ústavem AV ČR v nakladatelství Academia v roce 1999 (Nečas, Ctibor; Valenta, Jaroslav; Sládek, Oldřich, 40 s., příl., ISBN:80-200-0748-2) uprostřed mediální hysterie, obsahující i reflexi tehdejší mediální debaty o táboru v Letech očima historika. Ne publicisty, ne cikánského propagandisty, ne politika. Profesionálního historika.

Dle mnohých politiků i novinářů nemá Okamura co dělat na postu místopředsedy Poslanecké sněmovny.

No, málokterý zvolený politik má co dělat na postech nejvyšších, podle „mnohých politiků i novinářů“… Konec vtípků. Mnozí politici i novináři budou nuceni přijmout výsledky nezávislých, demokratických voleb podle demokratických, mezinárodně uznaných pravidel. Tečka.

Stejné hlasy tvrdí, že demokratickým zvolením Okamury a jeho hnutí demokracii ohrožujeme a legitimizují se rasistické, neonacistické a demagogické výroky. Jak to celé vnímáte?

Vnímám nesmírný strach posametových, třicet let etablovaných elit, které se bojí, že nástupem a vítězstvím lidmi zvolených protestních hnutí a stran přijdou o získanou moc rabovat tuhle zemi a oblbovat její občany. Vnímám děs a hrůzu z obecného, závazného referenda. O čemkoliv. Ještě větší hrůzu vnímám z pokusů o odvolatelnost politiků a jejich hmotnou i trestněprávní odpovědnost. To všechno je v Okamurově politickém programu a to všechno se má šanci převtělit do ústavních zákonů. Vnímám děs z probouzející se masy obyčejného, většinou chudého lidu, který nemá co ztratit, jen své okovy, řečeno s klasikem… A to je dobře. Politici se musí bát. I toho, že mohou viset…

Dovolím si prognózu: Od chvíle, kdy automatickým příslušenstvím mobilního telekomunikačního terminálu bude čtečka otisků prstů, bude trvat jedno či dvě volební období, než se zruší parlamentní systém a přejde se k plné přímé elektronické správě státu a obcí občany samotnými. To změní celý politický systém, ve kterém politické strany budou jen kolektivními think-tanky a agregátory rozhodovacích hlasů.