Co říkáte na výsledky tureckých voleb, kdy vládní strana přece jen tak totálně nezvítězila a uspěli i Kurdové…

Pro Kurdy je to historická událost, protože celou dobu se nemohli dostat do parlamentu, protože tam byla hranice 10 procent, kterou bylo těžké překonat. Ne že by to nebylo možné, ale dřívější vlády nebo turecké režimy záměrně házely klacky pod nohy právě Kurdům, aby se nemohli dostat jako strana do parlamentu, i když se někteří Kurdové do něj dostali jako nezávislí nebo jako členové jiných stran, například ACP. Myslím, že nebylo až tak velké překvapení, že kurdská strana HDP tu hranici prolomila, ale málokdo čekal, že Erdogan zažije takovou „porážku“, i když dostal přes 40 procent. Všichni ale víme, že se snažil mít více než 50 procent, aby si mohl dělat, co chce a aby mohl změnit ústavu a systém vládnutí v Turecku.

Myslíte, že by tím byla ohrožena podstata Turecka, tedy sekulární stát?

Samozřejmě by to zavánělo diktaturou. Jenže opozice ne vždy používala čisté prostředky, aby zdeformovala Erdoganův obraz v očích Turků. Pro něj hraje to, že on udělal pro Turecko mnoho. Turecko před 15 lety tápalo, v ničem se mu nedařilo, ekonomika byla hodně dole a on dokázal, že to jde. Nejvíc práce je za ním vidět v Istanbulu. Ten člověk nejen mluví, ale i dělá, a tím si získal důvěru, vždyť byl dvě volební období premiérem a nyní je prezidentem.

Je to vítězství Kurdů – bere to tak i ostatní veřejnost?

Na těch deseti procentech zkrachovala spousta stran, které tím byly určeny k zániku. V poledních dvou letech HDP, tedy ta kurdská strana, podstatně změnila svůj směr. Je to strana nejen pro Kurdy, ale i pro Turky, a tím si získala sympatie i jiných národnostních menšin, například Alavitů, ale i jiných, kteří své hlasy raději dali kurdské straně, která je jim jakoby geograficky blíž.

Takže to berete jako velké vítězství Kurdů?

Pro mne tam je jeden velký otazník. Když vezmete ty hlavní velké turecké politické strany, jako je republikánská nebo národní strana, tak ty jsou založeny na Atatürkových principech, které neuznávají existenci kurdského národa. Můj osobní názor je, že ke straně HDP je nejblíže paradoxně AKP, strana Erdogana. Smutné na tom je, že už předem volbami hlásali, že nikdy nepůjdou do koalice s AKP. A teď bude patová situace. Erdoganova strana nemůže vytvořit vládu, leda tak menšinovou. Ty dvě ostatní velké strany nebudou chtít jít do koalice s kurdskou stranou, aby se vytvořila většina. Takže si myslím, že to vypadá na předčasné volby. V nich je velká šance, že AKP překoná těch padesát procent. Můj odhad je, že si lidé uvědomí, že tato situace destabilizuje zemi a že nechtějí přijít o to ekonomické blaho a ztratit ekonomický růst, který je dvouciferný.

Každopádně pohled na Kurdy se změnil – i tím, že jste pomohli koalici v boji proti Islámskému státu…

Ano, to je historický moment a po vytvoření kurdského regionu na severu Iráku je to druhá nejdůležitější událost v moderní historii. Tím pádem svět uznává historii a existenci dvacetimilionového národa na území Turecka. Samozřejmě, kdyby ty podmínky byly ještě lepší a kdyby ta strana se snažila oslovit všechny Kurdy, protože část z nich nesouhlasí s ideologií této strany, tak by možná dosáhla i dvaceti procent.

Strana HDP je spřízněna se stranou PKK, která vlastně vedla válku s Ankarou pětatřicet let. Pak je tu část kurdského obyvatelstva, která straní jiným uskupením, například Straně osvobození Kurdistánu. Dále tu působí Demokratická strana Kurdistánu, ta má blíže k demokratickým principům. Existuje tam určitá rivalita. Kdyby s nimi šla HDP do širší koalice nebo jim umožnila podílet se na volbách, výsledek by byl ještě zajímavější.

Jak se dnes Turecko chová vůči Kurdům?

Ještě před deseti dvanácti lety Kurdové mohli oprávněně nadávat na Ankaru, že pro ně nic nedělá. Ale musíme uznat, že za posledních deset let možná velmi pomalu, ale určitě Erdoganova vláda udělala mnoho, aby se vyřešila kurdská otázka. A jako důkaz je mírový proces, který probíhá už dva roky a do kterého je zapojena řada stran včetně prezidenta Masúda Barzáního. I ten úspěch ve volbách je výsledek té dlouhé spolupráce kurdské vlády s vládou tureckou. Samozřejmě, že ekonomické důvody jsou základem pro jakékoliv politické jednání. Důkazem rozšiřující se spolupráce je i fakt, že Kurdové mohli poprvé prodat ropu ze svého území na mezinárodní trh, a to díky tomu, že Turci to umožnili, a navíc jim umožnili vytvořit účty, na které chodí peníze. Kurdská vláda zase dovolila tureckým firmám, kterých je několik tisíc, aby se podílely na obnově a rekonstrukci infrastruktury a na strategických projektech. Pro Turecko je to samozřejmě velký přínos, že působí v zemi, kde je ropa, kde se obnovuje zničené hospodářství. To mluvím samozřejmě o irácké části Kurdistánu.

Chci také říci, že nebýt kurdské vlády, tak možná dnes nebylo ani těch dvanáct či třináct procent ve volbách. Nebýt mírového procesu, dnes nemůžeme takto obě strany chválit, že respektují dohodu a že to vypadá, že se blýská na lepší časy. Kdyby turecká vláda přikročila k tomu, že osvobodí kurdského vůdce Abdulláha Odžalana z vězení a uzná, že šlo o politický proces a ne o terorismus, jak se doposud tvrdí, tak z toho mohou těžit všechny strany a může to ovlivnit i dění v Sýrii, protože se může aktivizovat další větší kus území Kurdistánu. Myslím, že to vypadá optimisticky. Tedy pokud nedojde k nějakému rozpolcení uvnitř strany PKK nebo HDP, kdy třeba vojenská část může říci – nelíbí se nám to, obnovíme vojenské akce. Na tom by nevydělal nikdo. Válek v okolí je hodně, Islámský stát je na hranici Kurdistánu, která měří 1500 kilometrů, a to je největší nebezpečí. Jednotlivé národy by se měly domluvit, jak mu úspěšně čelit. Postavit se zrůdnému myšlení, které nás chce vrátit do starověku.

K tématu Islámského státu se v našem rozhovoru ještě dostaneme. Ještě ale chci zůstat u iráckého Kurdistánu, který je asi v současné době nejbezpečnější a ekonomicky nejstabilnější území v Iráku, že?

Doufám, že to vydrží. Potřebujeme nejen investice, ale i zbraně, aby se tam mohli bránit. Vypadá to tak, že Západ chce pomoci, ale je to po kapkách. Ale aspoň něco. Spojené státy třeba nyní přislíbily, že vyzbrojí tři čtyři tisíce kurdských vojáků. Pomáhá Německo, Česko i Slovensko. Ta pomoc je stále velmi malá, ale doufám, že se bude navyšovat, aby porážka Islámského státu byla rychlejší.

Islámský stát je fenomén, není to jen jakési hnutí. Spojenci dokonce přiznali určitý neúspěch jeho bombardování a ostřelování. Bojovníci IS pokračují dál, využili bezvládí a korupce v Iráku. To vykazuje určité prvky státu – vydělává na prodeji ropy, vybírá daně…

Musíme se ptát, kdo je původcem tohoto státu, kdo z toho těží. Jeho podivná existence není náhoda. Bez podpory syrského nebo íránského režimu nemůže přežít. Jestli se celý svět spojil proti nim, tak skupina džihádistů přece nemůže ovládnout území, které je větší než celá Sýrie. Je to určitá hra… Nebyla náhoda, že 60 000 iráckých vojáků uteklo před IS a nechalo tam všechnu svoji výzbroj. Vždyť mají to nejmodernější ze Spojených států. Něco pak od nich ukořistí pešmergové a jsou překvapeni, s čím IS disponuje. Když si někdo může koupit zbraň od iráckých vojáků třeba za tři tisíce dolarů, není to dobré. Neštěstí je, že se jim umožnilo, aby ovládli obrovské území. To není, že by spadli z nebe.