Ministerstvo financí v pátek zveřejnilo návrh státního rozpočtu pro příští rok, který počítá se schodkem 252 miliard korun, což je výrazně více než 235 miliard uváděných v první verzi v červnu. Je to nejspíš důsledek nechuti jednotlivých rezortů ke škrtům. Lze i tak brát alespoň trochu za úspěch, že návrh je nižší než pro letošek schválený rozpočet se schodkem 295 miliard korun?

Shodou okolností zrovna v pátek bylo 1. v měsíci, což znamená dílčí zveřejnění výsledků státního rozpočtu – a toto číslo je zajímavé srovnat s návrhem rozpočtu na příští rok. Je pravdou, že schodek státního rozpočtu ke konci srpna klesl na 194,6 miliardy korun z červencových 214,1 miliardy korun. Jenže nesmíme zapomínat, že ke zlepšení hospodaření přispěla dividenda energetické společnosti ČEZ ve výši 54 miliard korun. Za lepším výsledkem tedy nejsou úspory na výdajové straně. Někdo by mohl chválit, že výsledek hospodaření státu za osm měsíců byl nejlepší od začátku pandemie covidu-19. Co je to ale platné, když zároveň byl schodek čtvrtý nejhlubší od vzniku Česka.

A teď tu do toho máme onen návrh státního rozpočtu na příští rok se schodkem 252 miliard korun. Návrh počítá s poklesem výdajů ve většině rozpočtových kapitol. Nejvíc škrtá v kapitole ministerstva pro místní rozvoj, kde se výdaje snižují o 45,9 procenta, následuje ministerstvo zdravotnictví s poklesem výdajů o 26,5 procenta a ministerstvo průmyslu a obchodu s poklesem o 26,2 procenta. Největší meziroční růst je v návrhu u kapitoly ministerstva obrany, jehož výdaje by se měly zvýšit o 35,2 procenta. Nový zákon totiž nařizuje, aby výdaje na obranu dosahovaly dvě procenta hrubého domácího produktu.

Co na to říct? Dlouhé měsíce se vedou jednání o podobě konsolidačního balíčku, abychom nakonec zjistili, že je jeho výše naprosto nedostačující. Na výdajové straně rozpočtu si žijeme nad poměry. Pokud si to včas neuvědomíme, veřejné financí potká rozvrat. Z něho bychom se mohli dostávat třeba celé desetiletí.

Vláda Petra Fialy chce zvrátit stagnaci tuzemské ekonomiky a vedle škrcení veřejných rozpočtů se chce zaměřit i na růst. Proto v Národní ekonomické radě vlády vznikla pracovní skupina s úkolem vymyslet, jak dostat Česko zpět k růstu, a to pod vedením ekonoma Dominika Stroukala z Metropolitní univerzity Praha. S jakými návrhy opatření by tak mohla přijít? A nemělo takové zadání přijít od vlády dříve než v polovině jejího mandátu?

Já vám to řeknu takto: Vždy, když stát vyhlásí boj za hospodářský růst a podporu ekonomiky, dopadá to špatně. Nejlépe se vždy daří ekonomikám, kterým stát neubližuje svou pomocí. Vidět to je sice na každé ekonomice, která měla tu smůlu, že jí stát začal pomáhat, či spíš „pomáhat“, ale snad nejhezčím učebnicovým příkladem je Čína, a my se z této učebnice můžeme učit.

Mnoho desetiletí skvěle nastartovaná čínská ekonomika měla tu smůlu, že – zejména kvůli rostoucí statistické základně – se jí už nedařilo dosahovat tak vysokého růstu HDP, jaký si čínská komunistická strana přála, takže výkladní skříň nevypadala tak skvěle, jak by si soudruzi přáli – a proto začali čínské ekonomice „pomáhat“. A to byl ten kámen úrazu.

Číňané proto snížili výrazně úrokové sazby a vláda se zaručila za dluhy některých realitních developerských společností. Stalo se, co se stát muselo – developeři začali stavět jak o život, ačkoliv nebyla příliš odpovídající poptávka. V Číně tak dnes stojí celá obrovská města duchů. Došlo k tomu, čemu se v klasické ekonomii říká vytvoření monetární iluze a následných chybných investic. A dnes má čínská ekonomika obrovský problém.

Proč vám to vykládám: Takových příkladů bychom po světě mohli najít spoustu a vždy bychom se dobrali k tomu, že jakmile se nějaká vláda rozhodne „pomoci“ ekonomice k růstu, je to v pytli. To nejlepší, co vláda může udělat a jak nejlépe může ekonomice pomoci, je nechat ji být na pokoji a neničit ji svými zásahy.

Já samozřejmě v tuto chvíli nevím, co pan Stroukal a jeho tým vymyslí, ale už nyní můžeme říci: Dobrý plán to bude tehdy, pokud jeho výsledkem bude zmenšení přerozdělování a zmenšení role státu. V takovém případě to ekonomiku nastartuje. Jenomže současně mi je také jasné, že zadání od vlády znělo zcela jinak. A že pokud by čistě náhodou plán opravdu byl dobrý, tedy nutil by vládu zmenšit její aktivitu, byl by vládou odmítnut.

Šetření Německé obchodní a průmyslové komory ukázalo, že energetická transformace země, tzv. Energiewende, negativně doléhá na konkurenceschopnost německých firem a téměř třetina podniků tamního zpracovatelského průmyslu proto zvažuje, či už uskutečňuje přesun výroby do zahraničí. Podle šéfa Německé obchodní a průmyslové komory Achima Derckse důvěra podnikové sféry v energetickou politiku země klesá k bodu mrazu a obavy ze ztráty konkurenceschopnosti nikdy nebyly větší. Jak si vysvětlit, že politici při svých rozhodováních o energetické budoucnosti šli a jdou proti zájmům těch, co si je zvolili (a nejde pochopitelně jen o Německo)?

No to je mi ale „překvapení“, že energetická transformace a zelená politika ničí ekonomiku! Jasně, že zelená ideologie jde proto zájmům průmyslu, celé ekonomiky, a tedy i voličů. A čím si to vysvětlit? To je přeci snadné. Ideologii můžeme chápat jako způsob, jak ospravedlnit nějaký politický řád, státní násilí. Takže znáte snad jakoukoliv ideologii, která by byla v zájmu celé společnosti? Byl snad fašismus v zájmu společnosti, která vynesla Hitlera k moci? Nebyl. A dokonce (v rozporu s mylným rozšířením přesvědčením!) byl naprosto v rozporu se zájmy německého průmyslu 30. let. A přesto se přihodil. Byl snad marxismus leninismus v zájmu dělníků, natož celé společnosti? Nebyl. A přesto se přihodil. Je zelená ideologie v zájmu průmyslu či celé společnosti? Není. Ale děje se.