Podle zmocněnkyně vlády pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové česká společnost „poslední dobou čelí nárůstu určitých násilných tendenci, předsudečných postojů vůči nejrůznějším menšinám a článkům společnosti, a jsme svědky jistého postupného zhrubnutí nemalé části společnosti“. Pozorujete takovou změnu také?

Když se bavím se svými přáteli jiné sexuální orientace, pociťují poprvé od porevoluční doby narůstající hrubost. Jen by se paní zmocněnkyni asi nelíbilo, co je toho podle nich příčinou. Je škoda, že nezačne sebereflexí, stejně jako předáci aktivistických neziskovek, protože ti tak tlačí na společnost a snaží se ji převychovat, že i lidé, kterým to bylo doposud jedno, začínají reagovat, někteří přehnaně. Aktivistů je pár a jsou dobře placeni z EU a Norských fondů, ale berou si jako rukojmí svých tužeb celou LGBT komunitu. Hněv lidí se potom obrací proti osobám s jinou sexuální orientací a trpících genderovou dysforií, kteří za to nemohou. 

Z čeho podle vás může pramenit jakási „zaťatost“ některých lidí vůči požadavkům LGBT komunity?

Zaťatost některých občanů bude vždy přítomná, a to vůči jakékoliv skupině lidí. Co ale nepřispívá je skutečnost, že k požadavkům za stále více práv LGBT+ osob jak v politice, tak především v médiích existuje obrovská míra podpory a pochopení a z druhé strany panuje strach artikulovat, že proti těm lidem nic nemám a v jejich osobním životě jim přeji vše dobré, avšak nehodlám z toho důvodu podporovat a hlasovat pro cokoli, co „jejich zástupci“ s nulovou legitimitou požadují. Především si nemyslím, že existují jednotné požadavky LGBT komunity. V LGBT komunitě je enormní množství lidí, které je s životem v Česku extrémně spokojené a žádné politické požadavky nemají a spokojeně si žijí své životy. Problém je, že se stávají nedobrovolnými rukojmími až náboženského gender hnutí a profi lobbistů, kteří mají neukojené ambice a chtějí naši společnost změnit k obrazu svému.

Existují podle vás dnes důvody, aby se nějaká skupina lidí v naší zemi cítila nesvobodně nebo se báli vyjádřit, kým skutečně jsou? Slova vládní zmocněnkyně pro lidská práva na čtvrteční debatě o stavu lidských práv v rámci festivalu Prague Pride to naznačovala.

Naprosto s vládní zmocněnkyní souhlasím, o nesvobodu tu někteří usilují. Je to třeba právě ona, kdo se v ČR podílí na vytváření nesvobodného prostoru. V rámci svého vládního angažmá požadovala omluvu a stažení materiálů Všeobecné fakultní nemocnice za vyjádření renomovaného sexuologa Petra Weisse ve věci trans pacientů. Nebo se podílela na nátlaku na soukromé nakladatelství Albatros, aby stáhla vydání knihy Nevratné poškození Abigail Shrierové poukazující na zdrcující dopady tranzice pro dívky. Nebo veřejně kárala senátory za to, že nepodpořili ratifikaci Istanbulské úmluvy. Jestli tady někdo vytváří prostor nesvobody, je to právě ona a její přátelé z nezisku, kteří se snaží skrze prosazování potírání hate speech umlčet své názorové oponenty a omezovat svobodu slova.

Podle výzkumníka Michala Pitoňáka z UK se gayové často v naší společnosti potýkají s obavou být sami sebou. Mezi lety 2017 a 2022 se dle něj „cítilo diskriminováno nebo obtěžováno plných 43 % LGBTQ+ lidí“. Dochází podle vás k takové diskriminaci?

Zmiňovaný výzkum neznám ani jeho metodologii. Pan Pitoňák je hybridní vědec, jelikož pracuje v Národním ústavu duševního zdraví, ale zároveň je zakladatelem neziskovky Queer Geography, která spoluzaložila iniciativu Jsme fér prosazující stejnopohlavní manželství. Znám data a výstupy Být LGBT+ v Česku, na kterém se jeho spolek spolupodílel s Kanceláří veřejného ochránce práv za evropské peníze. Fascinovala mě ta metodologie sběru respondentů, která probíhala přes aktivistické neziskovky, takže logicky byl sesbírán názor fanouškovské databáze těchto spolků, nikoliv reprezentativní vzorek LGBT+ napříč republikou a věkovými kategoriemi. Ale jakmile je výzkum o LGBT, nemusíte mít tak přísné standardy jako ostatní. Je to důkaz ideologizace vědy.