„Nejdůležitějším zájmem naší společnosti v současné době podle mého názoru není zcela eliminovat virus, ale začít normálně fungovat,“ napsal jste na sociální síti. Jenže každý den čteme, jak přibývá nakažených a za minulý týden jsme na tom nejhůř na světě. Jak to myslíte „normálně fungovat“?

Nejsem epidemiolog, abych dovedl posoudit rozšíření viru v populaci, ale na základě toho, co o něm víme (tj. nakažlivost, počet bezpříznakových případů, délka epidemie a další parametry) se zdá, že virus je již široce rozšířený v populaci. Za těchto okolností se mi jako rozumnější řešení než snažit se jej odstranit uzavíráním velkého počtu lidí potažmo celého státu do karantény, jeví pokusit se jej potlačit jinými prostředky, zejména prevencí, a snažit se opětovně nastartovat ekonomiku, kterou jsme restriktivními opatřeními vážně poškodili. Mimochodem, to „nejhůře na světě" je z velké části způsobeno nedisciplinovaností lidí; jejich neochotou respektovat právě ta opatření, která mají šíření viru bránit. Pokud jsou takto nefunkční, je potřeba je změnit, a to způsobem, který umožní, že je lidé začnou opět respektovat. Představa, že se lidé změní, je totiž dost naivní. 

Hovoříte také o tom, že mezi největší z problémy patří hrozící ekonomický pokles, propad zaměstnanosti, otázka udržitelnosti exportu, na kterém jsme závislí a mnoho dalších. „Pojďme, spolu s virem, řešit tyto problémy, je to potřeba pro naše přežití.“ Dělá vláda dost proto, abychom byli připraveni na všechny problémy, o kterých hovoříte?

Obávám se, že vládní přístup je založen především na principu omezení horizontální sociální mobility; přeloženo do normálního jazyka to znamená, že stojí na zákazech; ať už provozu obchodů, firem či služeb nebo setkávání lidí. Tento přístup je ale v praxi udržitelný jen po omezenou dobu, a jak ukazují nárůsty nakažených, pokud existuje efektivní vztah mezi mobilitou a šířením viru (existuje, ale osobně si nejsem jistý jeho silou), pak při současné úrovni restrikcí je zřejmé, že nejsou dodržovány. Za těchto okolností je potřeba, aby se šlo cestou takových opatření, která omezí virus jinými způsoby. Paleta možností, které má vláda k dispozici je přitom poměrně široká; dodržování odstupů, hygienických zásad, pravidelné testování a perimetrická ochrana zranitelných skupin a samozřejmě očkování. Vláda ale, zdá se, setrvává na redukci mobility, což samozřejmě omezení viru přináší, ale efektivita je sporná a především vedlejší škody jsou enormní.

Ve svém podcastu jste vysvětloval, proč lidé chodí sáňkovat a ještě se přitom fotí na facebook. Tyto lidi kritizovat je to poslední, co bychom podle vás měli dělat. A pokud chceme, aby se člověk nějak omezoval, je potřeba mu vysvětlit důvody. Ale co osobní odpovědnost každého? Mimochodem, váš odhad, kdy sjezdovky otevřou?

Každý z nás má osobní zodpovědnost, ale většina z nás se řídí tak zvanou omezenou racionalitou. Většina lidí vidí v prvé řadě vlastní zájmy, a až pak zájmy většího celku. To je v pořádku, pokud jde o nás samotné, ale je to problém pro společnost. Pokud po lidech cokoli chceme, musíme jim ukázat, že opatření má smysl pro ně osobně. Když tento dojem nemají, nebo ho jako v případě stávající epidemie ztratí, budou se chovat na venek sobecky, ale ve skutečnosti racionálně. Vím, že to zní neintuitivně, ale my takto fungujeme. Když budeme volat po zodpovědnosti lidí za celek, říkáme jim věci, kterým rozumí a mravně je chápou, věřím tomu, že mnoho lidí bychom individuálně přesvědčili, aby byli opatrní, nicméně většina se za daných okolností bude chovat dle principu „bližší košile než kabát“.

Psal jste o tom, že měsíce uzavření mají bezprostřední, krátko- i dlouhodobý dopad na celou společnost. O tom jistě nikdo nepochybuje. V čem vy osobně vidíte největší problém?

Přerušení společenských kontaktů, relativizace vazeb, jak přátelských, tak rodinných, do jisté míry profesních a samozřejmě – a hlavně – narušení výchovy a socializace dětí vlivem uzavření škol. V praxi to znamená, že naše společnost méně drží po hromadě, je méně solidární (kromě úvodního vzedmutí spolupráce v okamžiku, kdy se objevila neznámá hrozba), a také hůře spolupracuje. Důsledky tohoto jsou částečně vidět už dnes, ale doopravdy se projeví teprve. až bude snaha vrátit se do normálu a zjistíme, že třeba děti se ve škole mnohem hůře koncentrují, že klesá efektivita práce a výroby, že jsme postiženi na místech, kde si to třeba zatím vůbec neuvědomujeme.