Němci očekávají, že počty žadatelů o azyl během letošního roku dosáhnou rekordního čísla 800 tisíc. Historicky patří Německo vedle Švédska k zemím, které přijaly nejvíce imigrantů. Žádají proto nyní jejich přerozdělování a koordinované řešení. Neměli bychom dát za pravdu těm, kteří označují českou společnost za rasistickou, a začít jednat v rámci unijní jednoty a ochotně imigranty přijímat a poskytnout jim základní zaopatření? Jaké kroky by teď EU měla dělat?

V první řadě by měla Evropa zvýšit ostrahu vnější schengenské hranice, azylová procedura by měla být rychlá a neúspěšní žadatelé by měli být navraceni zpět do zemí, odkud do schengenského prostoru vstoupili, či do svých mateřských zemí. Přerozdělování v rámci EU není řešením, protože nikdy reálně fungovat nebude. Měli bychom žádat koordinovaný přístup, ten však nespočívá v zavádění systému kvót, který nikdy nebude v praxi fungovat a nikdy nedosáhne svého zdánlivého cíle zmírnit imigrační vlnu a prohloubit integraci uprchlíků do většinových společností.

Bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann řekl, že pokud se na řešení přistěhovalecké vlny nebudou podílet všechny země EU, bude nutné přistoupit k obnově hraničních kontrol. Kromě toho nedávno zaznělo, že pokud zavede hraniční kontroly Německo, Česká republika se přidá. Blíží se konec Schengenu? A šlo by o správný krok?

Pokud se nepodaří uprchlickou vlnu omezit, obávám se, že se konec Schengenu v podobě, jakou známe dnes, skutečně blíží. Hloubka změny schengenských pravidel bude však záležet na vývoji situace. Stále sílící uprchlickou vlnu schengenský prostor neustojí. Co je však zásadnější, neustojí ji ani jednotlivé evropské společnosti.

Evropa potřebuje pracovní sílu a podle některých analytiků se bez imigrace neobejde. Proč tzv. uprchlické krize nevyužít a neudělat maximum pro integraci a asimilaci imigrantů? A čím to, že třeba i mnoho nám kulturně blízkých Ukrajinců, kteří mají vysokoškolský diplom, sem jdou pracovat jako dělníci nebo pokladní v marketech?

Bez zdravé míry imigrace se dlouhodobě neobejdeme, záleží však na počtu imigrantů a absorpční schopnosti jednotlivých společností. V určité chvíli totiž integrace a asimilace již možné nejsou – nebo jsou jen velmi obtížné. Faktem také je, že integrace a asimilace lidí z podobného kulturního prostředí jsou jednodušší než z prostředí výrazně rozdílného. Do české společnosti se již integrovaly desítky tisíc Ukrajinců a mohou se integrovat i další – ať již v dělnických profesích nebo počítačoví experti. S integrací lidí z kulturně vzdálenějšího Blízkého východu je to o poznání složitější – z obou stran.     

Mnozí varují, že nadprůměrné množství muslimů páchá trestnou činnost, ve věznicích je velké procento muslimů a panuje sentiment, že kriminalita mezi muslimy je větší. Nedaří se jejich integrace do evropských společností? Co dělat s lidmi, kteří přijdou a domáhají se dávek či pracovních míst?

Pravdou je, že k radikalizaci dochází často právě ve věznicích. Stejně tak je skutečností, že integrace muslimů do většinové společnosti, pocházejících zejména z blízkovýchodních společností založených na kmenových a klanových vazbách, se často nedaří. Systém sociálních dávek je jen jednou z příčin problému. Jednoduché řešení totiž neexistuje. Je třeba hledat vhodnou kombinaci spočívající v ochraně vnější hranice, rychlého azylového řízení, fungující repatriační politice, změnách systému sociálních dávek a v neposlední řadě změnách systému integrace lidí, kteří azyl získají. Klíčová je samozřejmě i stabilizace zemí a regionů, ze kterých se k nám uprchlíci snaží dostat.
 
Stále sílí varovné apely komentátorů, že jsou mezi uprchlíky objektivně lidé prchající před násilím a my jim musíme pomoci, a nelze uplatňovat princip kolektivní viny, že všichni jen touží po evropských sociálních systémech apod. Jak se zachovat, abychom nejednali nespravedlivě, nehumánně? Anebo je to naopak tak, že my jsme jejich problémy nezpůsobili a nemůžeme je ani řešit?

Lidem, kteří pomoc potřebují, se máme snažit pomoci. To však neznamená, že mám sílu pomoci úplně všem. Proces udělování azylu musí být zároveň vždy individuální. Pomáhat bychom měli také v zemích, které s válečnými zónami bezprostředně sousedí. Řešení většiny problémů nakonec leží na místě a naše schopnost pozitivně ovlivnit dění v jiných částech světa je zároveň omezená. Taková je realita dnešního světa.