Ankara se Kremlu omluvila za loňské sestřelení ruského vojenského letadla na syrsko-turecké hranici, následovalo odvolání ruských odvetných sankcí a uvolnění obchodu a turistiky. Putin podle ruských médií rovněž opakovaně ujišťoval tureckého prezidenta o své loajalitě během pokusu o vojenský puč. Teď máme za sebou Erdoganovu misi do Petrohradu. Do jaké míry už přestávají být úvahy o možném novém spojenectví mezi Moskvou a Ankarou spekulací? Může se oteplování vztahů mezi Moskvou a Ankarou dostat dál než na předkrizovou úroveň?

Zatím to vypadá, že sbližování pokračuje, a dokonce by mohlo přesáhnout předkrizovou úroveň; bez ohledu na rozdílné politické a ekonomické zájmy RF a Turecka. Nejspíše bude něco pravdy na spekulacích, že ruské tajné služby pomohly prezidentovi Erdoganovi v kritické fázi nezdařeného vojenského puče.

Zkusme připustit, že se vytváří euroasijské spojení, jistá diplomaticko-obchodní severojižní osa, a že se Rusko dostalo do určité diplomatické ofenzívy. Krok za krokem začínají státy včetně Turecka navazovat spolupráci v euroasijském, nikoli atlantickém rozměru. Přičemž těžko popírat, že by s tímto vývojem nesouvisely i evropské sankce. Zároveň i v zemích Evropské unie se objevují názory, že sankcí už bylo dost. Jaký tohle může mít geopolitický dopad, vyhrál prezident Vladimir Putin nad Západem?

Ruská federace v průběhu uplynulého roku přešla do diplomatické a vojenské ofenzívy ve svém jižním sousedství. Osa, o které mluvíte, vedle Turecka zahrnuje také Ázerbájdžán a Írán, což musí všechny, kdo se blíže zabývají černomořským regionem, šokovat. Nemyslím si, že by se jednalo o strategické spojenectví, na to mají všechny zúčastněné země příliš odlišné zájmy. Důvodem tedy nejspíše bude poněkud nešťastné počínání Západu v posledních letech, počínaje arabským jarem. Turecký prezident si v průběhu puče určitě vzpomněl na osud Kaddáfího, Mubaraka a Saddáma Husajna a pro jistotu se chvíli bude kamarádit s těmi, kdo se vývozem demokracie nezabývají.

Situace na Krymu je nepřehledná. Například počátkem minulého týdne se objevily nepotvrzené zprávy, že Rusko přesunulo k hranici mezi Ukrajinou a anektovaným Krymem vojenské jednotky. Do regionu zřejmě přesouvá těžkou techniku i Ukrajina. Podle ukrajinského prezidenta Petra Porošenka jsou ruská obvinění, že na Krym vtrhli a stříleli minulý týden „ukrajinští diverzanti“ a že šlo o útok cíleně plánovaný z Ukrajiny, nesmyslná a cynická „stejně jako tvrzení o absenci ruských vojsk v Donbasu“. Ruské „fantazie“ jsou podle něj jen záminkou k novým vojenským hrozbám na adresu Ukrajiny. Do jaké míry je pravděpodobné, že skutečně vtrhly na Krym ukrajinské speciální síly? I když se teď údajně situace uklidnila, jaký může mít Rusko zájem na případném prohlubování hybridní války? 

Pokud jde o incidenty na hranicích Krymu před deseti dny, připadá mi velmi pravděpodobné, že se opravdu jednalo o poněkud nesmyslnou akci ukrajinské vojenské rozvědky. Stejným způsobem si její příslušníci už dlouho počínají v Doněcké a Luhanské oblasti. Na Perekopské šíji žije nepoměrně více Ukrajinců než ve zbývajících regionech Krymu, takže zprávám o odhalené síti spolupracovníků ukrajinského ministerstva obrany se dá věřit. Posílení ruské vojenské přítomnosti na hranicích má logiku, pochybuji však, že by šlo o přípravu útoku, protože potíže se zásobováním poloostrova jsou dobře známé. Případný nástup by šel severně přes Mariupol a Melitopol.

Vypadá to, že na Ukrajině je veřejné mínění rozpolcené. Lidé kritizují současnou vládu, a navíc se objevila zajímavá reakce po přestřelce na Krymu. Prezident Petro Porošenko s reakcí poměrně otálel, většinou velmi protirusky naladění poslanci mlčeli stejně jako premiér Volodymyr Hrojsman. A reakce USA i Evropské unie byly váhavé. Ztrácí Ukrajina podporu Západu?

Ukrajinské vedení si dobře pamatuje, jak před osmi lety probíhala válka v Gruzii, a nemůže si dělat iluze o tom, že by případný konflikt s RF dopadl jinak. Zajímavé je, že se stejnou zdrženlivostí a s třídenním časovým odstupem k incidentu přistoupil i ruský prezident Vladimir Putin. Snad se později dozvíme, kdo měl snahu rozpoutat válku. Ukrajina už je pro Západ nezajímavá. Minimálně do nástupu nového prezidenta v USA.

Zaznívají názory, že ve skutečnosti je americký prezident Barack Obama užitečný svému ruskému protějšku Vladimiru Putinovi mnohem více než Donald Trump, kterého americká média obviňují z podpory Putinova režimu. Tvrzení se opírají o Obamovu nečinnost při řešení konfliktu v Sýrii. Americký prezident také hovořil o izolaci Ruska po anexi Krymu, přitom se více než dvacetkrát setkal ministr zahraničí John Kerry se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. I když má Rusko hospodářské problémy, budí dojem velmoci a Putin drží i veřejné mínění v jednoznačné konzistenci. Jak hodnotit jednání prezidenta Baracka Obamy? A je Putin úspěšný jen díky tomu, že mu k tomu postoj Ameriky hraje do karet? Navíc v Rusku se blíží volby do parlamentu, časem samozřejmě prezidentské volby, jaký předpokládáte následující politický osud ruského prezidenta Vladimira Putina?

Pozici a možnosti amerického prezidenta na konci druhého volebního období novináři již dávno označili termínem „chromá kachna“. V případě Baracka Obamy je to umocněno tím, že představuje jednoho z nejslabších obyvatel Bílého domu v historii USA. Vladimír Putin to dokonale využívá, v situaci před ruskými parlamentními volbami je to pro něho téměř dar z nebes. Má proto šanci vytvořit si dobrou pozici pro ruské prezidentské volby v roce 2018.