V sobotu uplynulo dvacet let od 11. září 2001. Objevily se k této události různé komentáře. Například že „mrakodrapy spadly, Pentagon dočoudil a Amerika se začala sunout na slepou kolej dějin. Těžko najít ohleduplnější diagnózu, ale po 11. září se Západ zbláznil.“ (Analýza – Usáma pomohl Západu, aby sám zajel na slepou kolej). Jaké důsledky přinesla tato událost? Nebyla záminkou k rozpoutání „zbytečných válek, které nikomu svobodu a demokracii nepřinesly a terorismus neporazily, a také k masivnímu šmírování, omezování svobody, posílení pravomocí tajných služeb, uplatňování presumpce viny“ (citace z jedné diskuse)?

Ve skutečnosti byla reakce na 11. září velmi racionální, ovšem z pohledu skupin, jejichž zájmy pokládám za perverzní. Pro americké zbrojařské firmy je velmi užitečné rozpoutání válečného konfliktu s oprávněnou nadějí na dlouhý a bezvýsledný průběh. To je „zdravá“ logika společensky bezohledné maximalizace zisku. Tak jako je pro farmaceutické firmy racionální co nejdelší podávání co nejdražších preparátů. Zbrojařské firmy podporují mezinárodní konflikty s nadějí na vznik ozbrojené intervence. USA to sice nutí „tisknout“ peníze a zvyšovat dluh, ale akcionáři zbrojařských firem odpovědnost za budoucnost USA necítí. Stejně lhostejné jsou jim počty zabitých vojáků, a ještě lhostejnější jsou jim zavraždění civilisté. Zničená infrastruktura a poškozené hospodářství napadené země jsou jim milé, jsou to investiční příležitosti. Další „rozumný důvod“ je neklid v zájmových oblastech konkurenčních velmocí. O svobodu a demokracii opravdu jde. Avšak o jejich potlačení, ne prosazení. Terorismus se těžko poráží terorismem, ale snadno se jím provokuje.

Bohatě podepřená hypotéza o neudržitelnosti oficiálního výkladu pádu věží obchodního centra je víc než pravděpodobně platná. Je zjevné, že napadení USA se hodilo „hlubokému státu“ USA. V rozkladu není jen USA, ale celý Západ. Paralela se starověkým Římem je výstižná. Je otázka, jestli se ještě zdravá část společnosti dokáže vzchopit k odporu. Zatím je nás v ČR tak do dvaceti procent, v Evropském parlamentu asi 15 %. V některých západních zemích více. Pokud to ti ostatní nevnímají nebo na problémech parazitují, pak další generace se rozklad bude týkat fatálně.

Po dvaceti letech západní, zvláště americké, účasti v Afghánistánu, kdy do země (ovšem často neúčelně a zcela neefektivně) proudilo obrovské množství peněz, se tamní režim zhroutil jako domeček z karet, ač měla vládní vojska výraznou početní převahu, která jim byla k ničemu, když skoro vůbec nebojovali. O čem to svědčí?