Byli jsme svědky parlamentní rozpravy na téma tzv. manželství pro všechny. Asi nejsme nelidové, abychom chtěli odpírat homosexuálům právní nástroje manželství. Proč však dle Vás zastánci novely zákona trvají na názvu „manželství“, když by úprava neobsahující termín „manželství“, ale reálně ho naplňující nejspíše prošla hladce?

Je to otázka statusu, protože pojem „manželství“ se těší pochopitelně vyšší prestiži a srozumitelnosti než suchopárné výrazy jako „registrované partnerství“. Označení homosexuálního svazku za plnohodnotné manželství by znamenalo definitivní prolomení tradičního jazykového úzu, který vymezuje manželství biologicky, to znamená jako zákonně a zvykově upravené soužití muže a ženy. Pokud označíme za manželství partnerství dvou mužů nebo žen, jde o kulturní volbu, která nemusí mít pro společnost fatální důsledky, protože se reálně týká pouze zanedbatelné části populace. Většina lidí nemá problém se svojí identifikací jako ženy nebo muže se všemi psychologickými, existenciálními a životními úskalími a výzvami, které příslušnost k určitému pohlaví přináší. Riziko přichází tehdy, když prosazování „manželství pro všechny“ pokládáme za žádoucí nástroj totálního „osvobození“ od pohlavní identity a povinnosti plnit sociální a biologickou úlohu muže a ženy a když prostřednictvím médií a systematické propagandy prosazujeme myšlenku, že není ušlechtilejšího a důležitějšího úkolu. Společnost, která zpochybní závazky jasně vymezených pohlaví, zanikne. Neúprosná příroda se o to dříve nebo později postará.

V příštích týdnech budeme svědky festivalu Prague Pride, jehož vrcholem bude tzv. pochod hrdosti. Veřejná manifestace sexuality. Proč si dle Vás někdo chce svou identitu dokazovat tím, že bude ze sexuality dělat veřejné, dokonce pouliční téma? A činí tak dobrovolně.

To, s kým nebo s čím někdo sdílí lože, je soukromá a intimní věc každého jedince, která by měla být v civilizované společnosti zahalena do závoje taktního mlčení. Jestliže někdo učiní ze své sexuální orientace nebo traumatu věc veřejnou, riskuje zesměšnění nebo ostrakizaci, nicméně jde o jeho svobodné rozhodnutí, jímž se snaží přitáhnout pozornost, řešit své osobní problémy nebo prostě volat o pomoc. Nemá ale apriorně nárok na pocit hrdosti. Společenské uznání je mimořádně cenný statek, který se musí vydobýt prací nebo výjimečným úsilím ve prospěch bližních. Nezískává se zadarmo. Vyžadovat respekt bez zásluhy je infantilní postoj, jenž můžeme shovívavě tolerovat u dětí, ale který nemůže vyplývat z více či méně problematického vztahu dospělých lidí ke svému pohlavnímu orgánu.  

Jak uvěřitelně Vám zní ozvěny dějů z USA či západní Evropy, kde vyšší jednotky procent mládeže pochybují o tak prosté věci, jako je jasná definice pohlaví hned po narození?

Jde o známku psychologické disfunkce, která odráží hlubší problém západní společnosti související s povahou moderního liberalismu. Filozofie liberalismu, který se zrodil v anglosaském světě v raném novověku, spočívala v přesvědčení, že k tomu, aby se plně uskutečnil lidský intelektuální a tvořivý potenciál, je třeba člověka osvobodit od všech společenských a tradičních vazeb, které jej omezovaly a spoutávaly. Zbavili jsme se proto postupně nevolnictví, poddanství a otroctví, poté přišly na řadu církev, tradice či patriarchát. Byl to impozantní revoluční pochod ke stále vyšší míře lidské svobody. Na sklonku dvacátého století však mnozí vlivní západní myslitelé označili za represivní struktury rodinu, rozum, lidský jazyk nebo pohlavní příslušnost. Na konci této logiky liberalismu je zrušení lidské osobnosti jako takové, protože nároky každodenní vědomé existence můžeme pociťovat jako násilí a útlak, které vykonáváme sami na sobě. Je to velký paradox západní civilizace, že étos osvobození člověka ústí po několika staletích do popření lidské bytosti jako takové.