Jak jsme si zvykli uvažovat o svátku 17. listopadu a zůstalo v mysli lidí ještě něco z minulého režimu tak, že na něj vzpomínají se zlobou, nebo naopak s nostalgií?

Mám pocit, že všechny státní svátky České republiky jsou v určité krizi. Pamatují na ně politici, ale ostatní lidé mají jen pocit, že se to tak sluší. Odjedou na chatu, hodí se jim ten volný den. Ale zároveň jsou Češi dost zvláštní se svým patriotismem. Sice říkají samé hrozné věci o tom, co to znamená být Čech. Ale uvnitř ti patrioti jsou, jsou vlastenci. Myslím, že tyhle svátky mají dvojí aspekt, tedy že je využíváme především jako další volný den. A když se s někým o něm bavíme, tak to vlastně ani není téma ke konverzaci, ale myslím, že to nakonec vnitřně prožíváme.

Pravidelně s tímto svátkem se oživují debaty o zločinech komunismu, ale i o temnějších stránkách polistopadového vývoje. Myslíte si, že ty diskuse k něčemu přispívají, že pomáhají k lepšímu povědomí lidí o té vzdálenější i poměrně nedávné minulosti?

Myslím si, že to souvisí s celkovou mediální scénou. A ta je taková, že máme pocit, že nám média neříkají všechno – což je naprosto oprávněný pocit, musím říct –, a proto hledáme nějaké alternativní vysvětlení. Ale myslím si, že si většina lidí uvědomuje, co prožila, jaké to bylo a že ani nepotřebuje nějaké potvrzení, nebo naopak zpochybnění. Hodně věcí zůstává nejistých, ale to v naší společnosti, evropské obecně, která je rozdělená – mimochodem islámská je rozdělená ještě mnohem více –, je úplně normální situace. Starší lidé jako já si pamatují období, kdy svět byl jeden. Kdy třeba byla studená válka, byl to jasný stav, na jedné straně Američané, na druhé Rusové, ale tenhle svět se už nikdy nevrátí. Už nikdy nebude svět jen takto polarizovaný, protože v něm je už velké množství skupin. Takže se zase bude hledat něco, jako se hledalo v devatenáctém století po napoleonských válkách, tedy orchestr Evropy, kdy každý nástroj hraje to své, ale celek by měl znít dobře.

I když jsme se 17. listopadem 1989 otevřeli světu, jak si vysvětlit, že výrazná většina obyvatelstva je proti přijímání migrantů, což okomentoval Karel Schwarzenberg jako zamindrákovanost, malost a zaprdlost Čechů. Jsme opravdu takoví a proč nám ani čtvrtstoletí nestačilo k tomu, abychom se změnili a aby se za nás Karel Schwarzenberg nemusel stydět?

Určitá malost v Češích je. Ale mimochodem, v Rakušanech je ještě víc. My to nevnímáme, ale pro Rakousko je pořád ještě téma zrada Čechů v roce 1918, kdy si dovolili vytvořit vlastní stát. To je doopravdy zajímavá věc. Ale co znamenalo otevření světa v roce 1990, to znamenalo také otevřít se mezinárodnímu kapitálu, otevřít se určitému druhu privatizace, to znamenalo, že k nám přišly cizí firmy a trošku i cizí móresy. Ale na druhou stranu vůbec nemám pocit, že by Češi byli xenofobové. Když se podíváte na počet cizinců, kteří žijí v České republice – cizinec je definovaný jako člověk, který se narodil někde jinde –, a sečtete dohromady legální a odhadnete ilegální, tak jsme možná na nějakých šesti stech tisících. Až dosud téměř bez problémů tedy došlo k tomu, že se tu usídlilo okolo šesti procent cizinců vzhledem k té desetimilionové populaci. To je normální evropský průměr nebo kousek pod evropským průměrem. A co se týká migrantů, myslím, že Češi velmi dobře rozlišují migranty, kteří vytvoří ghetto, a tím pádem společensky vyloučenou lokalitu, takže mají obavy z vývoje typu Chánov, ale zároveň Češi rozlišují lidi, jež to ghetto nevytvoří a nějakým způsobem se s nimi smísí. A ti lidé, kteří nevytvářejí ghetto, jsou pochopitelně Rusové, Slováci, Ukrajinci, ale je to také část muslimů, kteří žijí na našem území, třeba z Bosny nebo ze zemí bývalého Sovětského svazu. Takže si myslím, že o cizincích po staletích života ve střední Evropě něco víme.