V týdnu se objevil návrh skupiny poslanců na novelu trestního zákoníku, kterou má být zaveden trestný čin hanobení prezidenta republiky. Jak na vás návrh působí?

Hanobení hlavy státu u nás bylo trestné od pradávna až do roku 1997. Některé státy chrání hlavu státu i před slovními útoky jakožto symbol státu. Útok na hlavu státu je vnímán jako útok na stát. Proto je cílem protistátních skupin atentát na hlavu státu. Původně bylo trestné i hanobení vlády, Parlamentu a Ústavního soudu. Prezident republiky Václav Havel roku 1993 navrhl zrušit hanobení vlády, Parlamentu a Ústavního soudu pro neústavnost, čemuž Ústavní soud 12. 4. 1994 vyhověl. Ovšem hned následující paragraf trestního zákona trestající hanobení prezidenta Václavu Havlu nevadil. Zrušil jej až Parlament v roce 1997. Tedy lze takovou úpravu mít a lze žít bez ní. Jde o volbu každého státu.

Předkladatelé vymezili v důvodové zprávě jako účel tohoto návrhu kultivaci veřejné debaty a ochranu instituce hlavy státu. Je podle vás trestní právo vhodným nástrojem pro dosahování takových cílů? A jaké jiné nástroje se, pokud mají poslanci ambici kultivovat veřejnou debatu, nabízejí?

Jde o spor dvou hodnot – svobody slova a ochrany státu, jehož je hlava státu symbolem. Žádná hodnota v právu není absolutní a záleží na Parlamentu, které hodnotě dá s ohledem na okolnosti v zákonodárné činnosti přednost. Trestní právo není určeno ke kultivaci čehokoliv, ani veřejné debaty. Nicméně i dnes je svoboda slova omezována. Trestná je pomluva a hanobení skupiny osob z důvodů rasových, národních, náboženských, politických. Takže hanobení je trestné již dnes. Jestli bude rozšířena trestnost hanobení i na hlavu státu, je otázkou politické volby Parlamentu.

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal prezentoval názor, že „Nová rekodifikace je založena na přesvědčení, že ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich života, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti“. Do jaké míry je podle vás tedy tento návrh slučitelný s celkovou filozofií trestního zákoníku?

Při přijímání nového trestního zákoníku v roce 2009 jeho autor a předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal a dřívější ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil tvrdili, že jde o ideový rozchod s předchozím trestním zákonem kladoucím důraz na ochranu státu. Nový trestní zákoník měl prioritně chránit život, zdraví a svobodu lidí a trestat útoky na tyto hodnoty. Skutečnost je však jiná. Jako bylo dříve socialistickou prokuraturou prioritně stíhané rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a poškozování státu světové socialistické soustavy, dnes je to korupce a ohrožení finančních zájmů Evropské unie. Někteří toho využívají pro medializaci jako nástroj v kariérním postupu. Vzpomeňme na přihrání kauzy Rath Nejvyšším státním zastupitelstvím nepříslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, kde se zviditelnila Lenka Bradáčová, která se následně stala vrchní státní zástupkyní v Praze. V demokratickém právním státě však nemá být trestní řízení medializováno primárně jako nástroj něčí kariéry.

V tomto směru se někteří dovolávají právnické zásady ultima ratio. Můžete čtenářům tuto zásadu objasnit?

Jde o zásadu, že trestní právo se uplatní až jako poslední prostředek ochrany práva. Táto zásada je však porušována. Jednak zákonodárcem samým, který podléhá volání po trestnosti něčeho, co se mediálně jeví jako problém. Ovšem též lidé dávají trestní oznámení ve věcech, které jsou pokračováním politického boje či obchodních sporů a fakticky nejde o trestní věci.