Zabýváte se environmentálními tématy celý život, jak se proměnilo jejich vnímání za posledních dvacet pět let?

To mělo dva vrcholy - první hned v roce 1990, kdy se environmentální témata dostala na špičku zájmu, který pak ale poklesl, když lidé začali mít jiné priority, jako bylo budování vlastního blahobytu, začali se starat hlavně o sebe. Pak byl tématem vstup do Evropské unie a do NATO a environmentální témata se vytratila. Druhý vrchol začíná nyní, když lidi zjišťují, že peníze nejsou všechno...

Jak se vyvíjel environmentální aktivismus po pádu komunismu u nás?

Aktivismus byl už v roce 1989 součástí svržení režimu, vždyť demonstrace v severních Čechách byly ještě před 17. listopadem a šlo o nejmasivnější protestní akce mimo Prahu. Po převratu se aktivismus odrazil v masivních aktivitách, jako byla třeba Akce Špunt za vypuštění Novomlýnských nádrží, kdy se spojilo několik tisíc lidí, to bylo do té doby neslýchané. Tehdy se řešila témata, která měla kořeny ještě v socialismu, pak ale poklesl jak zájem veřejnosti, tak samotných aktivistů cokoli řešit formou blokád nebo demonstrací. U těchto metod zůstalo jen hnutí Greenpeace, ostatní environmentalisté se domnívali, že dosáhnou cílů domluvou, diskuzí, účastí ve správním řízení a že typicky aktivistický přístup není potřeba. Teď se ale ukazuje, že to už pravda není a že establishment se snaží z jednání a ze správních řízení veřejnost vytlačit.

Jak to vypadá konkrétně?

O tom svědčí třeba účast Dětí Země ve správních řízeních ohledně dálnic. Děti Země vyhrávají jedno řízení za druhým, ale dálnice se mezitím vesele staví. Mirek Patrik správně situaci popisuje, když říká: "My máme pravdu, oni mají dálnice.“ Tato metoda se establishmentu osvědčila, ale výsledkem pak je, že se na dálnici sesune několik milionů tun zeminy a teprve pak je vidět, že protesty měly pravdu.

Je lepší jednat nebo protestovat?

V civilizovaných zemích je nejlepším řešením jednání, ekologové vědí, že nemá smysl protestovat proti všemu a že problematické věci je lepší zvrátit pomocí argumentů než organizovat blokády a demonstrace. Někdy je to ale nutné. Když mluvíme radikálním protestu, sám jsem se účastnil všech tří šumavských blokád v národním parku jako jejich mluvčí. Ta poslední dopadla tak, že nám soud dal ve všem za pravdu a prokázalo se, že blokáda byla legální a v souladu s Ústavou, a naopak že zásah policie byl protiústavní a dokonce v rozporu se zákonem o policii. Také šumavský národní park jednal v rozporu se zákonem. Na druhou stranu si ale zase prosadili svoje a stromy vykáceli. Zase je tady to "my máme pravdu, oni mají dřevo“.

Obě metody lze z hlediska úspěšnosti srovnat jen těžko, někdy vede k úspěchu jednání, někdy je účinný protest. Mám zkušenost, že radikální boj ve správný čas a na správném místě má smysl. Myslím, že mám osobně podíl na tom, že se nestaví dálnice pod Pálavou směrem na Vídeň, toho se přitom dosáhlo pomocí soudu. Stačilo, že jsem upozorňoval na chyby v územním plánu, to nebyla aktivistická kauza, ale věc správního řízení.

Je ale nutné vědět, že úspěch v environmentálních kauzách nikdy není trvalý, vždy může přijít někdo další a výsledek zvrátit. Oproti tomu je úspěch stavařů vždycky definitivní – když dálnici prosadí, nikdo ji (kromě případné živelní pohromy) nezbourá.

Postup proti dálnicím a zdržení nebo zastavení jejich stavby veřejnost dost naladilo proti environmentalistům, slovo ekolog je pro někoho nadávka…

Veřejnosti se předkládá zkreslený obraz, podle nějž environmentalisté protestují proti všem dálnicím, že prosazují heslo "zpátky na stromy“ a podobné nesmysly. Tak to ale není, dělal jsem si analýzu a zjistil, že nezávislé ekologické organizace vstupují jen do 20 % řízení o dálnicích, 80 % staveb se tedy realizuje bez jakýchkoli environmentálních výhrad. A málokdo si všímá, proč protesty vlastně vznikají.

Jak se vyrovnávala exekutiva od 90. let s ekologickými tématy? Co je v tomto směru podle vás její úkol?

Vláda by se měla snažit sladit environmentální legislativu s evropskou, k tomu jsme se zavázali při vstupu do EU, a pak by ji neměla vědomě porušovat. To se nejvíc dělo v letech 1992 až 1996 za ministra životního prostředí Františka Bendy a potom v letech 2011–2013 za ministra Tomáše Chalupy. Bendu dosadil osobně Václav Klaus a Benda byl blb. Nebyl moc inteligentní a byl do vlády dosazen jen proto, aby paralyzoval environmentální témata. Ani toho pak ale nebyl schopen, to Chalupa byl jiný případ. Je to nepochybně velmi inteligentní právník, který prostřednictvím různých kliček a svých kamarádů opravdu dosáhl maximálního rozložení exekutivy Ministerstva životního prostředí. Zrušil například oddělení národních parků a místo toho založil oddělení marketingu. Toto oddělení působilo absurdně, mimo jiné se proslavilo tím, že lákalo lidi k návštěvě národních parků plakátem s fotkou vlčího bobu, což je invazní rostlina dovezená z Ameriky, o jejíž likvidaci se ochrana přírody snaží, ale Chalupovi lidé vybavení totální nevědomostí a ignorancí si z ní udělali hlavní lákadlo do národního parku. Je to stejné, jako kdyby někdo dělal reklamu na mercedes a na plakát dal trabant.

Ministr Chalupa nejen prosadil zákony, které se pak musely rušit, to by nebylo nejhorší, ale on sám vědomě stávající legislativu porušoval a svým podřízeným – například řediteli Národního parku Šumava Stráskému – uložil porušovat zákony. To je podle mne neslýchaná věc, je to to nejhorší, co může státní úředník dělat.