„Západ podle mě zvolil tu nejhorší možnou strategii spočívající v průběžném vyzbrojování Ukrajiny, aby se válka táhla co nejdéle a Ivan tam ve stepi krvácel, jako krvácel v afghánských horách. Faktem je, že to může vést k vyčerpání Ruska, což je zjevně cílem některých stratégů,“ řekl jste mi v minulém rozhovoru. Jak jim to vyčerpávání Ruské federace podle vás jde?

Inu, vše jde podle těch nejlepších plánů. Všichni přece ze zaručeně pravdivých a prorežimních zpráv víme, že zhruba před měsícem došly Rusům potraviny i pohonné hmoty, zhruba před čtrnácti dny technika a munice, zhruba před týdnem vojáci i zálohy a zhruba pozítří bude dokončen klešťový obchvat Moskvy. Nebo ne?

Možná ale vážněji: jak to, proboha, jako loajální poddaný Fialovy kořistné země, mám vědět? Nejsem aktivní politik a nemám přístup k interním vojenským informacím. Zprávy z ruské strany samozřejmě nesleduji, to žádný na Západ patřící Čech ani Moravan nedělá. Pro jistotu nesleduji ani zprávy ze zemí, jako jsou Německo, Spojené státy americké nebo třeba Katar – protože i tam občas probliknou všudypřítomní agěňty Krěmľja šířící fámy například o tom, že dosavadní vojenská pomoc Ukrajině spotřebovala dvouletou produkci amerických zbrojovek nebo že ten konflikt může vyčerpat západní zdroje dříve než zdroje ruské. A protože cenzurovaným českým zprávám může věřit jen blbec – to cituji zesnulého Václava Havla, nesleduji raději žádné zprávy a čekám na vítěznou přehlídku čackých ukrajinských borců na Rudém náměstí.

• ONLINE: Válka na Ukrajině

Sankce proti Ruské federaci dopadají i na Evropu a Evropskou unii. Ačkoliv slýcháme výzvy k ráznému a jednotnému postupu, některé firmy už platí za plyn rublem, vlády ohledně ukončení dodávek ropy vyjednávají letité odklady a podobně. Jaký vliv sankce vlastně mají a komu škodí víc?

Jako laik vidím problém se sankcemi následovně. Rusko disponuje obrovskými přírodními zdroji, které Evropa buď nemá – například ropa, zemní plyn, rudy všeho druhu – nebo jejich těžbu a zpracování z různých důvodů zakázala – například uhlí, uran. Evropa naopak nedisponuje ničím, co by nebylo buď postradatelné – zde mě napadá různé luxusní zboží jako móda, francouzské sýry či belgická čokoláda – nebo opatřitelné jinde jako průmyslové zboží všeho druhu. I spolehlivé automobily, donedávna klenoty evropského exportu, lze dnes pořídit v Číně.

Vyhlašovat v takové situaci v uvozovkách sankce může někomu připadat jako dobrý nápad, ale nesmí se divit, že jejich dopad je úplně jiný, než byl třeba dopad sankcí na vývoz high-tech výrobků – elektroniky, počítačů a tak dále – za prezidenta Reagana na sklonku studené války. Tehdy nedostatek špičkové techniky skutečně vedl k technologickému zaostání a faktickému uzbrojení sovětského vojenského bloku. Dnes nám vinou sankcí sílí ruský rubl a úměrně tomu slábnou západní měny. Je ale možné, že milenky ruských jenerálů si musejí kabelky od firmy Louis Vuitton pořizovat přes turecké či arabské prostředníky, což je jistě bolestivá rána.

Kvůli sankcím je Rusko nuceno hledat obchodní partnery jinde. Spolupráce s Čínou se prohlubuje, Rusko vyjednává o dodávkách plynu do Indie či Afriky a ruský export se zvyšuje. Do Německa například klesl o pouhá tři procenta, zatímco export z Německa do Ruska klesl o 63 procent. Jak riskantní jsou tedy pro budoucnost momentální kroky a pokusy odstřihnout Ruskou federaci?

Určitě nejsem jediný, koho na ruské agresi překvapilo zejména to, že ruští představitelé pouhých pár hodin před jejím začátkem ubezpečovali takzvaný vyspělý Západ, že nic takového nechystají. Současně si už dávno před nešťastným únorem tohoto roku vrabci cvrlikali na střechách, že země jako Čína, ale i Vietnam nebo Indie krechtují světové zásoby potravin, ale i jiných strategických surovin. Při zpětném pohledu to skoro vypadá, jako by přinejmenším některé z nich – nejspíš Čína – věděly nebo tušily, co se ve východoevropské stepi chystá, a zařizovaly se podle toho. Pokud z toho něco vyplývá, pak to, že Rus svoje zájmy vůči takzvanému vyspělému Západu odepsal. Na nic nás nepotřebuje, přeorientoval se jinam, nechá země jako Německo dusit ve vlastní šťávě.

Pokud budou kupovat ruské suroviny – a platit za ně – dobře, ale pokud nebudou, tak taky dobře. Mimo současný konflikt jsou nějaké tři čtvrtiny států světa s více než 70 procenty světové populace. To je dost obchodních partnerů, odběratelů surovin i dodavatelů průmyslového zboží. Pokud je ta úvaha správná, nelze se na ruské ujišťování dívat ani jako na věrolomnost. Spíš před válkou vnímali vyspělý Západ jako nějaké malé děti nebo zvířátka, kterým můžete něco nabulíkovat, ale neberete je vážně, nezajímají vás, protože se stejně zařídíte po svém. Přibližně tak, jako vnímají západní politici své voliče.

Ceny energií stoupají, výjimkou není ani elektřina. Stále častěji od politiků slýchám, že Česko zbytečně prodává vyrobenou elektřinu na německé burze, odkud si ji dražší kupuje. Od jiných zase, že jde o společný trh Evropské unie, který je výhodný pro firmy. Jakým směrem se vydat.