Finanční analytik Gerald Celente řekl, že „celý globální finanční systém plave jen na pěně z bublin pyramidové hry amerického Fedu (Federální rezervní systém hrající úlohu centrální banky USA - pozn. red.). Takže teď když Fed oznámil první škrcení tisku peněz a pak druhé, tak to už uvidíte, jak svět pohlcuje chaos, jelikož globální finanční systém Fedu kolabuje. Tenhle kolaps pohlcuje celý svět od Ruska přes jižní Afriku až po Čínu a vynořující se trhy celého světa. A jediný způsob, jak takovýto běh světa zastavit, bude, aby Fed otočil kurz dramaticky a kvantitativní uvolňování zvýšil“. Co tomu říkáte? A jak z toho ven? Není to jako s drogami? Léčba absťáku je bolestivá, ale je to lepší než si píchat další dávky, které otravují váš organismus a vedou vás do hrobu?

Každé přirovnání vždy pokulhává, nicméně skutečně pochopit fungování dnešního finančního světa je pro širokou veřejnost natolik těžko uchopitelné a komplexní, že se bez toho neobejdeme. Zatímco v případě drog jsou státy většinou nekompromisní a represivní, centrálním bankám bylo dovoleno pracovat s takzvanou nominální iluzí až za hranu dříve něčeho naprosto nepředstavitelného. Finanční systém měl vždy zejména obsluhovat reálnou ekonomiku, zajišťovat efektivní alokaci kapitálu od přebytkových subjektů k deficitním, transformovat úspory v investice, informovat o finančním zdraví a vzácnosti kapitálu a zprostředkovávat platební styk.

S čím dál tím větší aktivitou centrálních bank a regulátorů se finančnímu trhu přiřkla tak trochu i funkce „stimulační“ v roli aktivistické a diskreční měnové politiky pro podporu hospodářského růstu, pokud máme sledovat ono přirovnání k léčbě absťáku. Finanční sektor prostě v důsledku toho nabobtnal vůči reálné ekonomice nad rámec jeho dřívějších přirozených funkcí.

Kdy se tak vlastně stalo?

Utrhlo se to zejména v období takzvané Great Moderation, které předcházelo hypoteční krizi a kdy začaly centrální banky cílovat určitou hladinu konečných spotřebitelských cen reálné ekonomiky, ačkoliv určováním úrokových sazeb ovlivňovaly jak reálnou ekonomiku, tak o to víc i samotný finanční sektor, který se tak trochu „utrhl“ ze řetězů. Nicméně do určité míry tomu tak bylo i ve dvacátých letech před „Velkou depresí". V dnešní vyspělé společnosti dokáže nominální iluze – tedy ty určité stimulanty – dlouhodobě fungovat a manipulovat s časovými preferencemi. Zprvu to dokáže i zlepšit krátkodobou hospodářskou výkonnost v agregátním vyjádření, nicméně za cenu méně efektivní alokace zdrojů, což se nutně jednou musí projevit.