Domníváte se, že Evropská unie v tomto roce uprchlickou vlnu konečně zvládne? Podaří se jí už vytvořit systém, jenž by ochránil schengenskou hranici, a dojde k dokonalejšímu prověřování uprchlíků, kteří žádají o azyl? Budou zřízeny hotspoty a zvládne 1 500 příslušníků agentury Frontex další přívaly uprchlíků, anebo si  evropské státy budou muset poradit s ochranou hranic samy? Jak vůbec vnímají špičkoví politici EU kritiku, že dosud pro ochranu schengenských hranic toho udělali dost málo?

Uprchlickou krizi musíme zvládnout – musí zafungovat součinnost členských států, Evropské komise a dalších institucí a sousedních států, protože každá ze stran má svoje úkoly a kompetence. Takže: musí zabrat dohoda s Tureckem, která má s pomocí peněz z EU razantně omezit příliv běženců. Musí se dělat důsledné kontroly na vnější straně hranice a v tzv. hotspotech a do EU v zásadě pouštět jen ty, kteří prchají před válkou a mají právo na azyl. A pokud už se do EU dostali ti, kdo neprchají před válkou, ale jdou jen za lepším živobytím, musíme je vracet zpět. Na tom intenzivně pracují Evropská komise a členské státy, protože jen dohromady můžeme a musíme krizi zvládnout. Dáváme dohromady kapacity, peníze, organizační zajištění, vše musí zafungovat současně a spolehlivě.

Ve hře jsou stále tzv. uprchlické kvóty, kdy by si evropské země měly rozdělovat emigranty z tureckých uprchlických táborů, ale také ty nově příchozí v roce 2016. Jak si myslíte, že se zachová česká vláda? Přijme kromě několika desítek syrských křesťanů i další běžence? A co byste jí vy sama doporučila?

Nemohu posuzovat či předvídat postoje české vlády. Její dosavadní kroky ale hodnotím jako konstruktivní a předvídavé.

V uprchlické krizi se začíná postupně měnit rétorika. Kancléřka Angela Merkelová je pod čím dál větším tlakem. Už i prezident Joachim Gauck řekl na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, že Německo nemůže přijmout všechny. O potřebě „záložního hraničního systému“ na linii Bulharsko – Makedonie v případě selhání úsilí posílit vnější ochranu schengenského prostoru hovořil tento týden český premiér Bohuslav Sobotka. Mohla by taková blokace Řecka přinést očekávaný výsledek?

Četla jsem kdesi srovnání uprchlické krize s povodní. Příliv vody se nám nemusí líbit a můžeme s ním nesouhlasit – ale blíží se k nám zcela předvídatelně. Proto je třeba nevěnovat se jen plamenným diskusím, ale zaměřit se na manažování situace a jejích následků. Je zřejmé, že Evropa nemůže přijmout všechny obyvatele chudších zemí, ale oběti válek a násilí musejí být chráněny podle mezinárodních lidskoprávních zásad. Cílem je, aby měli uprchlíci snesitelné podmínky k přežití již dříve než v centru Evropy – mám tím na mysli hlavně Turecko, Libanon a Jordánsko. Řecko dostává též potřebnou pomoc a podporu, aby situaci zvládlo.

Spojené státy se očividně chtějí více angažovat v Sýrii i po stránce pozemních operací. Navíc vojáci z proslulé 101. výsadkové divize armády Spojených států mají v plánu vycvičit irácké jednotky a milice Pešmergů, aby byly schopné vyhnat džihádisty Islámského státu z Mosulu. Na Blízkém východě už pár měsíců nasazují síly Rusové. Jak hodnotit postup velmocí, a lze říci, která je úspěšnější?

Toto je otázka, kterou za sebe nemohu odpovědět, obraťte se na úřad Vysoké představitelky pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku paní Mogheriniové.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Rozděluje skutečně prezident Zeman společnost při řešení tohoto závažného tématu, jak to tvrdí někteří jeho kritikové, anebo je to jinak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat? Jak kupříkladu chápete jeho výrok z prezidentského projevu, že Česká republika je jen naše? A co říkáte jeho dřívějšímu názoru, že utečeneckou krizi organizuje Muslimské bratrstvo? Hlava českého státu také nevěří, podle jeho posledního vyjádření, že schengenskou hranici ubrání 1 500 mužů z agentury Frontex, hranici by prý mělo chránit NATO. Co tomuto názoru říkáte?

Myslím si, že v každé zemi, kde začíná strach převládat nad racionálním myšlením, je třeba lidem vysvětlovat, jaká jsou rizika a co se dělá k jejich odvrácení. Vzhledem k současné napjaté situaci je pochopitelné, že se lidé bojí. Strach ale nesmí – i přičiněním politiků – přerůstat v nenávist a otevřené násilí, která se může postupně obracet vůči komukoli, kdo je jinaký nebo se někomu znelíbí. Tomu můžeme zabránit jen férovým a otevřeným informováním lidí o skutečných rizicích a opatřeních, která se přijímají. A pak samozřejmě tato opatření dělat, protože zajištění bezpečnosti je elementární funkce státu a závazek vůči občanům. A to si myslím, že česká vláda naplňuje.

Významně se teď mluví také o Polsku a jeho nové konzervativní vládě, která provádí řadu zásadních změn, ať už jde o veřejnoprávní média, ústavní soud a další oblasti. Brusel hovoří o nutnosti dohledu nebo kontroly, lídři EU směrem k varšavské vládě hovoří o diktatuře nebo státním převratu či vážném ohrožení demokracie. Proces může teoreticky vést až k omezení hlasovacích práv Polska v Unii. Jak moc je tento stav vážný a k čemu může vést? V4 se v podstatě teď staví do opozice k Merkelové i Bruselu. Zošklivujeme si EU, protože nás peskuje za nechuť k přijímání uprchlíků a odmítání kvót? Jak velké škody byly v prozápadním myšlení napáchány v Polsku, Slovensku, Česku a Maďarsku? Jak moc je soudržnost EU tímto narušena a jak se může situace vyvíjet v příštích letech?

Evropská komise sleduje naplňování tzv. principu vlády práva ve všech členských zemích. Protože to je základní princip, k němuž se státy zavázaly a který je mimo jiné podmínkou demokracie. Proto jsme se na počátku roku dotazovali Polska na nově přijaté zákony a rozhodnutí ve věci ústavního soudu a médií. Obdrželi jsme odpovědi, které vyhodnocujeme, vedeme dialog na různých úrovních a čekáme nyní i na hodnocení tzv. Benátské komise Rady Evropy (složené z expertů na ústavu), zda přijaté změny mohou znamenat systémové narušení principu právního státu. Osobně jsem přívržencem zdrženlivého postupu, zvažování právních i politických, společenských i historických souvislostí v dané zemi. A osobně taky věřím tomu, že si polská společnost natolik váží svobody a demokracie, že situaci zvládne. Ale nechci nic konkrétního předjímat. Ráda bych zdůraznila, že dialog o vládě práva v Polsku nesouvisí s tím, že jde o „východní“ zemi, jak naznačujete v otázce.

Někteří čeští politici i europoslanci tvrdí, že to EU s tlakem na Polsko přehání a že podobné změny na ústavním soudu i v dalších státních institucích se prováděly i za Donalda Tuska. Dále uvádějí, že EU před několika lety také zbytečně trestala Rakousko za spojení lidoveckého předsedy Schüssela s extremistou Heiderem. Rakousko se z tohoto spojení bez problému vymanilo. Mají pravdu, nebo se mýlí?

Je třeba vidět situaci v souvislostech. Na jedné straně mít plný respekt k suverénnímu státu a jeho vládě vzešlé z demokratických voleb. Na druhé straně musíme objektivně vyhodnotit kroky, které by mohly vést k porušení základního závazku, k němuž se tento stát zavázal. Právní stát je složitý systém, kde musejí být vyváženy jednotlivé moci a kde musí být zaručena základní práva občanů. Narušit jej, rozkolísat, rozrušit tu strukturu může být překvapivě snadné a rychlé. Napravit to může trvat velmi dlouho a cesta bude daleko složitější. Proto je třeba chápat dotazy ze strany Evropské komise jako preventivní akt, který považujeme za nutné provést. A taky je dobré vědět, že se komise dotazuje se silným mandátem ze strany států – protože jak EU jako taková, tak evropské státy mají co mluvit do toho, jestli někde dodržují nebo nedodržují společně přijaté závazky.

Evropská unie se v první polovině minulého roku intenzivně zabývala „řeckou dluhovou krizí“. Myslíte si, že se jí podařil tento problém definitivně vyřešit třetím finančním balíčkem pro Tsiprase a také novými kontrolními mechanismy pro všechny další členské státy EU, kdy se například přikročilo i k větší kontrole národních bank? Dojde k posílení měnové unie, anebo naopak k jejímu rozvolnění? A k čemu má EU vůbec nyní blíž, k vytvoření velké federace či k volnějšímu uskupení evropských zemí?

Nechci předjímat další dění kolem Řecka ve vztahu k finanční stabilitě. K obecné otázce na směřování EU chci říct, že děláme řadu silných opatření a společných strategií, jež mají mimořádný tmelící náboj. Ať jsou to Strategie pro společný digitální trh, Energetická unie, Unie kapitálových trhů, Strategie pro vnitřní trh a řada dalších. Takže budeme posilovat ekonomickou spolupráci a konkurenceschopnost EU vůči globálnímu trhu. Pokračujeme tak v tom, co začali už zakladatelé EU. Osobně se na tom podílím například cíleným odbouráváním právních bariér a slaďováním právních pravidel mezi státy, firmami či občany využívajícími evropské integrace.