V neděli nás čekají oslavy 17. listopadu. Zdá se, že mezi lidmi ubývá nadšení a přibývá pochybností. Proč někteří lidé neochvějně věří ve správnost postupu, a jiní se posmívají nebo tvrdí opak?

Na jedné straně získávají občané stále více reálných zkušeností, na druhé straně jde o osobnostní záležitost. Víra má oproti skeptickému pozorování světa výhodu, že zbavuje člověka úzkosti, což je příjemné. Rozhodnete se, že věci jsou tak, jak se tvrdí, přijmete argumenty podporující víru a máte po starostech.

Někteří lidé naštěstí konfrontují dosavadní přesvědčení s reálnými fakty a úsudek opravují. Dospívají k jiné víře, která ovšem není slepá a dá se měnit. Opravdu existuje osobnostní dimenze umožňující brát v úvahu realitu a opouštět dosavadní závěry. To je štěstí pro lidstvo, protože slepá víra a její nositelé vedou společnost do záhuby.

Oslavy připomínají nutně stále více oslavy třicátého výročí „Vítězného února“ nebo dřívější První máje. Tehdejší propagandu vystihoval lidový vtip: „Lid buduje a lidi na to serou.“ I dnes věří propagandě stále méně lidí.

Dají se srovnat přístupy propagandy minulého režimu s dnešní praxí?

Propaganda nemůže být v podstatných rysech jiná, než ji měl minulý režim. Vyzdvihuje pozitiva, byť i velmi relativní, současného režimu, a zveličuje negativa minulého. Poukazuje na úspěchy, ignoruje nebo bagatelizuje problémy. Stejně se chovala propaganda minulého režimu, stejně se chová propaganda tohoto. Zesměšňuje se minulost, nekriticky velebí současnost, vybírají se statistiky, které se hodí, a interpretují se, jak se hodí. Varuje se před relativizací úspěchů, zpochybňují se pochybnosti.

Propaganda je obrana před realitou, kterou část občanů vnímá. Stále více občanů vnímá realitu, tím je na tom propaganda hůře. Proto musí režim, chce-li se udržet, přistoupit k sankcím za šíření „nepřátelské propagandy“, což může být opačná propaganda nebo také zcela pravdivý obraz skutečnosti. To vše současná propaganda zahrnuje pod pojem „fake news“. Režim totiž sám sebe těžko mění. Příliš mnoho lidí je korumpováno v jeho službách, nebo jsou držiteli moci, kteří mohou přijít o všechno.

Ti chytřejší se snaží o „mírnou změnu v mezích zákona“ nebo o ní alespoň mluví, aby udrželi svoje postavení. Obvykle jich bývá příliš málo a vývoj směřuje ke konfliktu. Po něm nastane buď převrat (latinsky revolutio), nebo „normalizace“.

Zaznamenáváte omezování volnosti projevu?

Cenzuru vidíme od počátku listopadové revoluce, tedy převratu. Měla různou podobu. Nejdřív byli z nástrojů propagandy odstraněni lidé s jinými názory a dosazeni ti se „správnými“ názory“. Vedle toho působí autocenzura najatých sluhů propagandy. Ani to však postupem času nestačí. Proto se autoritativně zakazuje. Brání se veřejnému vystupování lidí s odlišnými názory, pronikání reality do škol od mateřských až k vysokým. Dosazují se hlídači jediné pravdy, kam jen lze, podporují se udavači, buduje ideová policie.

Na rozdíl od KSČ mají v tomto úsilí smůlu, jsou jiné technické prostředky šíření informací. Lidé nejsou odkázáni jen na kopírky, primitivní cyklostyl a zahraniční „štvavé vysílačky“. Mohou každého kontrolovat na každém kroku, mohou o každém všechno vědět a stejně jim to bude málo platné. Realitu nelze natrvalo a důsledně tajit a dezinterpretovat. Dnes to jde hůř než dřív. Také by se rádi tvářili jako demokraté, aby nevypadali „jako oni“.