V médiích se zmiňovaly vaše výroky ve Sněmovně ohledně komunistického poslance Zdeňka Ondráčka a jeho zvolení do čela parlamentní komise pro dohled nad Generální inspekcí bezpečnostních sborů (GIBS). Jestli tomu dobře rozumím, tak jste chtěl říci, že dnes už nemá cenu se babrat v minulosti, ale je třeba se zabývat přítomností. Bylo to takto od vás myšleno?

Ano. A hlavně abychom se z té minulosti poučili v tom smyslu, abychom se nechovali jako ti lidé, kteří v minulosti dělali ty procesy. To znamená, jak se třeba komunisté chovali k zemědělcům, kterým říkali kulaci. A vyčítali jim kdeco. A dneska my zase říkáme Ondráčkovi – ty jsi stál na špatné straně, a proto teda nebudeš v čele parlamentní komise. Přitom Ondráček tady pracoval třicet let pro naši republiku a nikdo nerozporoval to, že se někdy provinil. Co vím od kolegů, kteří s ním pracovali, tak to byl odborník, férový chlap a slušný člověk. To jsem slyšel od každého, kdo s ním přišel do kontaktu. Napříč politickými stranami. A my ho dneska tady dehonestujeme? Za mě je to špatně. Nechtěl bych, abychom jako společnost dopadli tak, že se budeme rozdělovat, kádrovat. Když se podívám, kdo tam byl do té funkce navržen. To má tuto funkci vykonávat – a nic proti ní – učitelka? Přeci by tam měl sedět odborník, který ví, jak ta GIBS funguje, který ví, co si má vyžádat. To je, jako byste poslal na hospodářskou kontrolu třeba právě učitele.

Rozumím tomu, Ondráček pracoval dlouho u protikorupční policie. Jeho kritikům ale vadí, že se za své pochybení – když mu bylo devatenáct let – dnes neomluvil...

Vezměme to ale z druhé strany. Bylo to pochybení, když plnil rozkaz? Co když dneska se vydá rozkaz elitní skupině policistů, aby zatkla lidi, o kterých si myslíme, že dělají něco nekalého. Oni je zatknou, a po roce se zjistí, že to bylo špatně. Budeme ty lidi trestat za to, že plnili rozkaz? Neříkám, že Ondráček neměl přijít a říci k tomu víc. Ale podle mě už byl do toho hrozně emočně zatažený, že už to psychicky neustál.

Nechci se celou dobu bavit jen o Ondráčkovi. Nicméně na Facebooku o vás kolují zprávy, že jste toto údajně přirovnával k procesu s Miladou Horákovou. Můžete vysvětlit, jak jste to myslel?

Dneska je často poukazováno na to, že Ondráček je symbol. Já chci poukázat na to, že ty symboly jsme tady měli. Komunisti říkali – symbol je Horáková, musíme ji pověsit. Nebo je symbolem zemědělec. Musíme s ním zatočit. Poukazuji na to, abychom se k tomu nevraceli a nedělali stejné věci jako oni. To je to moje přirovnání. Vím, že jedu na hraně. Chtěl bych, abychom o tom mluvili jako slušní lidé, kteří si sednou ke stolu a řeknou si, co je ještě dobře a co je špatně. Je dobře, aby šéfem parlamentní komise pro dohled nad Generální inspekcí bezpečnostních sborů byl někdo, kdo tomu totálně nerozumí? Nebo je lepší, aby tam byl člověk, který tomu rozumí? A má, pravda, kontroverzní minulost, možná jen proto, že měl smůlu. Kolik mužů bylo ve vojenské službě? Všichni jsme přísahali a plnili rozkazy. Já jsem na vojně byl. A když v osmdesátém druhém byla v Polsku Solidarita, tak nás nahnali na hranice a říkali – tady budete hlídat, a kdyby někdo chtěl projít přes hranice, tak ho zastřelte. Teď bych tu mohl být souzen já, že jsem tehdy stál na hranici a měl nějaký rozkaz. Já ale chápu ty emoce. Žena mi říkala, že jsem v komunistické době na komunisty sváděl i počasí.

Myslím, že jste prozradil o sobě i to, že jste byl „mánička“ a měl kapelu...

Jasně. Měl jsem i problémy. Třeba mě i vyhodili z práce za názory. Snažím se věci pojmenovat tak, jak je cítím v dané době. V žádném případě nepodporuji komunistický režim. Ale i oni mají mezi sebou slušné lidi. A naopak takzvané demokratické strany mají mezi slušnými i řadu lidí neslušných. Tak to je. To není o stranickosti. Ale o těch lidech. To bych chtěl občanům sdělit. Jestli se zase budeme kastovat, kdo je červený, bílý, hnědý, tak nemáme šanci přežít. Když se mi něco stane, hledám pomoc. V ten okamžik nekoukám, kdo je jak barevný, ale koukám na to, kdo je ochotný mi v tu chvíli pomoci. Nebo kdo naopak do mě kopne.

Když se vrátím k parlamentnímu dění, vy asi nebudete nadšený z toho, že jsou časté mimořádné schůze Parlamentu na úkor projednávání řádných bodů podle normálního programu?

Ano, tak. Mně vadí i to, že tu máme 52 bodů za 14 dní, a nikdo přitom neumí ohlídat plnění dnešních zákonů. Máme přehršel nových nařízení, ale nevyznáme se ani v těch dosavadních. To mi vadí. Stejně jako že tam sedíme a plkáme o ničem. Místo, abychom si ty věci projednali už dopředu a tam jsme šli připravení.

Co vám říkají normální lidé mimo politiku třeba ohledně vlády? Jsou třeba naštvaní, že pořád nemáme vládu s důvěrou? Máte nějakou zpětnou reakci?

Lidé by byli rádi, kdyby bylo standardní prostředí. To znamená, aby se tu každý den neměnily zákony, nařízení. Abychom tak, jak jsme dřív papouškovali Východu, teď zase nepapouškovali Západu. Abychom dělali něco pro lidi, třeba nižší daně. Aby mezi námi nebyli občané, kteří podvádějí, a nikdo to neřeší. Lidé žijí normální životy, jejich největší starostí je, kde budou bydlet a aby za svoji práci dostali slušné peníze. Na to nezapomínám. Je dnes velký rozdíl platů v uvozovkách manažerů a v uvozovkách lidí živících se rukama. Věci jsou ale složitější, nechci, aby to vyznělo jednostranně.

Mluvíte o stabilním prostředí. K němu je potřeba mimo jiné i nějaká vláda s důvěrou? Kdy podle vás a jaká bude?

Nevím. Za mě by to bylo tak – pojďme si sednout a určit si priority a na těch pracovat. Třeba nemocnice. Na jednom místě jich je milion a jinde jsou daleko od sebe, nebo hrozně vybavené či ve špatném stavu. Nikdo to neřeší, neřešily to vlády před námi. Měli bychom si sednout ke stolu a říci si, kde by měly stát super nemocnice, aby pomohly co nejvíce lidem, a pusťme na ně peníze. Nechci se plést do zdravotnictví, ale myslím, že celá ta koncepce je špatně. Je rozdělená na nemocnice krajské, městské, fakultní. Všechno by to mělo spadat pod jedno centrální řízení, aby bylo jasné, že v Liberci se nebude čekat na magnetickou rezonanci tři měsíce a na druhé straně na Moravě nemají naplněnou kapacitu. Další jsou silnice, železnice. Měli bychom si říci, na čem se shodneme, a na tom začít okamžitě pracovat.