Velký „humbuk“ se strhl kolem toho, že Irena Žantovská, manželka Petra Žantovského, vyhrála výběrové řízení na ředitelku Kladenského divadla. Herci se prý „bouří“ a Deník N v této souvislosti mimo jiné o Petru Žantovském napsal, že je „člen Rady ČTK, který publikuje na konspiračních a dezinformačních webech“. Vy jste se k tomu na sociálních sítích velmi rázně vyjádřil. Můžete to pro čtenáře ParlamentníchListů.cz trošku rozebrat?

No, musím přibrzdit ten dojem, který z toho mého minipříspěvku pod zprávou působil tak rázně. Přiznám se, že Kladenské divadlo nesleduji od začátku devadesátých let, kdy se rozpadl celorepublikový systém oblastních divadel a kdy Kladno spadalo do trojúhelníku středočeských divadel společně s příbramským divadlem a divadlem v Kolíně. Takže spíš můj obecný, povrchní a naprosto nezaujatý komentář přidám, aby řeč nevázla v této okurkové sezóně. Má to dvě roviny. Pokud se divadlo vyvíjí podle nějaké koncepce/myšlenky a ví se, kam směřuje jeho dramaturgie a personální složení a jestli je koncepce veřejností vítána (repertoár se líbí a udržuje nebo zvyšuje návštěvnost), pak je vždycky na zváženou odvolat uměleckého šéfa, nebo ředitele. Na druhou stranu, vzhledem k systému zřizovatelských orgánů je třeba si uvědomit, že magistráty nebo radnice potřebují mít opratě v rukou, protože ony se zodpovídají občanům a kontrolním orgánům z kulturní politiky a především i z ekonomiky jednotlivých kapitol. Jsem zastáncem dohod. Někdy to jde, někdy ne.

Stávka je legální způsob nesouhlasu a prostředek k vyjednávání, ovšem také rizikový faktor možného ohrožení existence souboru. Osobně stávku, společně s  demonstrací, považuji za vyostřené  prostředky dialogu, jejichž použití musí být vrcholně důvodné. Jsem názoru (opět obecně), že než se píchnou vidle do hnoje nebo se vyrazí s transparenty do ulic a začnou se vyřvávat hesla, je třeba vyjednávat, přemýšlet, hledat východisko a především mít program/koncepci, o které je rozhodnutí použít tento v demokracii poslední povolený prostředek opřeno. Ale jak říkám, neznám přesná fakta lladenské letní epizody. Jen co bylo zatím publikováno.

Jestli jsem správně pochopil, herci protestovali proti procesu výběrového řízení, a nikoliv proti paní Žantovské. Její jméno se snažil nějaký komentátor deklasovat ve zmíněném deníku kvůli jejímu muži, Petru Žantovskému. Upřímně, přisuzovat tomu rovinu, že manžel vítězné (třebas jediné) kandidátky je politicky nebo názorově nějak a někam orientovaný, to je zvrhlost hodná novodobého liberáldegebolševismu.

Z toho plynula moje poznámka na sociální síti. Vzpomněl jsem si, že v období revoluce a kratičce po ní jsem byl jako 23letý herec postaven do situace, kdy jsem měl kádrovat prostřednictvím své pozice v umělecké radě některé členy kvůli jejich angažovanosti v minulém režimu. A tenkrát jsem si položil otázku: „Tak takhle začíná svoboda?“ Po 30 letech poučeně odpovídám: „Tak takhle umírá svoboda!“ Ale to snad není případ souboru v Kladně. Tam jde o procesní spor.

Svůj názor na toto téma uvedl na sociálních sítích i analytik Štěpán Kotrba. Napsal, že Irena Žantovská má nesporné odborné zkušenosti včetně toho, že už v jednom divadle byla uměleckou šéfkou, navíc doplněné diplomem z ekonomie. Protestujícím hercům pak vzkázal, že „pokud si herci začnou volit svého principála, tak budou muset začít hrát za své“. A do třetice dodal: „Být manželkou ‚dezinformátora‘ je horší než být manželkou kulaka. Prase, které takto argumentuje, by nemělo být novinářem.“ Má pravdu?

Obecně má pravdu, v některých konkrétnostech bych byl zdrženlivější, protože divadlo je opravdu specifická organizace. Lidi, kteří rozhodují o jeho bytí a nebytí, by taky trochu měli vědět, s kým jednají.

Pokud jde o Irenu Žantovskou, já být členem souboru, tak bych si děkoval, že se do souboru přihlásila sama a vyhrála. Mohl se klidně přihlásit i řezník Krkovička a přesvědčit masnými argumenty. To by pak byla nespokojenost namístě. Myslím, že je to dobrá volba – a vlastně i slušné štěstí!

Jmenovaný pan analytik správně poukazuje na to, že za cizí peníze se hůř „jódluje“ podle vlastní chuti. A to je svérázná podstata divadla i jeho personálního obsazení. Herci možná mají pocit, že to jejich divadlo, kde jsou zrovna angažovaní, je JEJICH. No, není. Chcete-li mít divadlo ve vlastním rozhodování, musíte si na to SVÉ udělat IČ, sehnat donátory a nést VLASTNÍ EKONOMICKOU ODPOVĚDNOST. Jenže herci nejsou většinou excelentní podnikatelé, nejsou ani korporátní duše, nejsou dbalí úředníci, nejsou racionální piloti dopravního letadla etc. Jsou to duše emocemi posedlé a na této zušlechťované posedlosti stojí výsledky jejich pracovního procesu, který v řadě případů nedokážou oddělit od vypjatých situací v běžném životě. Když máte například 15–25 hereckých individualit v souboru, tak se s tím „blbě“ nakládá, když nastane špatná konstalace.