Turecko začalo ve čtvrtek uplatňovat nová cla na vybrané zboží z USA včetně uhlí, papíru, tabáku, whisky, automobilů, strojírenského zařízení a petrochemických produktů. Reaguje tak na americká cla na dovoz oceli a hliníku. Ze stejného důvodu začala o den později uplatňovat odvetná cla ve výši 25 procent na dovoz vybraného amerického zboží i Evropská unie. Odvetné kroky vůči USA chystají od 1. července i Kanada a Mexiko. Přidejme k tomu americká cla na čínské zboží a masivní odvetu ze strany Číny. K čemu a kam až toto ochranářské či celní běsnění může vést?

Nějaký čas to už už vypadalo, že se obchodní válce podaří zabránit. Bohužel se to nakonec nepodařilo. Americký prezident je nerozumný. U voličů sice sbírá body heslem America first a tím, že vytváří dojem, že cla a ochranářství „chrání“ americký trh, ale v realitě tím Americe škodí. Vejde do dějin jako ten, kdo americké ekonomice v konečném důsledku ublížil.

Zrovna tak ale svým ekonomikám škodí ty země, které se nechaly vyhecovat a do obchodní války zatáhnout. Když proti vám někdo uvalí clo, nerozumnou reakcí je vzít si to osobně a začít se mstít tím, že mu cla vrátíte. Tohle není otázka přetahování se, kdo má větší kule. Tohle je otázka toho, zda poškodím, či nepoškodím domácí obyvatelstvo. Takže: když proti mně někdo uvalí cla, rozumnou reakcí je pomyslet si něco o pozadí, o tom, že mnoho moudrosti nepobral, nenechat se vyprovokovat a cla mu nevracet. Rozum místo svalů. A toho se právě nyní ve světě nedostává.

Mimochodem i Američané by si mohli snadno vzít se svým ochranářstvím příliš velké sousto. Stačí, aby se Čína opravdu hodně namíchla, a mohla by se Americe „pomstít“ tím, že vyprodá naráz na finančním trhu všechny americké státní dluhopisy, které nyní vlastní. Tím totiž mají Číňané Američany v hrsti. Kdyby to udělali, ceny amerických dluhopisů by poklesly a výnosy těchto dluhopisů by naopak vzrostly. Američanům by se mohlo velmi prodražit financování jejich veřejného dluhu – a to by je už opravdu citelně bolelo.

Skřípe to nejen mezi USA a jejich spojenci, ale v rámci Evropské unie se na přístupu k migraci začíná štěpit na jedné straně osa ochotných Vídeň – Mnichov – Řím, v níž své síly v boji proti ilegální migraci spojily Rakousko, nová italská vláda a bavorská politická reprezentace, a na druhé nejmocnější žena Evropy kancléřka Merkelová s Francií. Mohou nejen tyto politické rozbroje nějak poznamenat ekonomický vývoj v Unii, nebo právě její existence napomáhá tomu, aby ekonomika byla vůči politice imunní?

Těžká otázka, protože je těžké odhadnout, kam to politicky povede. Pochopitelně kdyby to mělo vyústit v nějakou z dnešního pohledu fantasmagorii typu rozdělení Evropské unie na dvě části, ekonomiku by to velmi poznamenalo. A to hlavně proto, že by prudce vzrostly nedůvěra a obavy z budoucnosti, a takové nálady jsou vždy velkým zabijákem ekonomické prosperity.

Ono ostatně stačí už jen to, že v Itálii se dostali do vlády euroskeptici, aby na to finanční trhy reagovaly poměrně bouřlivě a negativně. Tady ale nutno poznamenat, že spíš než za euroskeptiky bychom italskou vládu mohli označit spíš za ekonomické sebevrahy, protože druhou stranou jejich politiky jsou takové šílenosti jako například nápady, aby Evropská centrální banka Itálii odpustila dluhy a další. To bychom tu ovšem ihned měli další krachující Řecko, akorát že ještě v mnohem větším rozměru.