Donald Trump prohlásil, že USA nebudou bránit před Ruskem členy NATO, kteří nedávají dost na obranu. Jak moc je třeba brát tuto výhrůžku vážně?

Výroky Donalda Trumpa jsou součástí určitého scénáře a zároveň je to PR, respektive forma nátlaku na západní Evropu. USA, které vyhrály soupeření se SSSR v rámci bipolárního modelu mezinárodních vztahů, se následně staly hegemonem v rámci unipolárního modelu. Vývoj nicméně ukázal, že vyhrát studenou válku a být vítězem není totéž. USA žily v iluzi Fukujamovského definitivního vítězství liberalismu opírajícího se o globalizaci.

Nicméně globalizace, jejímž jedním ze znaků je volný pohyb kapitálu, umožnila industrializaci a modernizaci řady států zejména v Asii, které začaly úspěšně konkurovat USA a Západu. Jestliže byl po druhé světové válce podíl USA na světovém HDP asi 50 %, dnes je to podle optimistů zhruba 25 % a podle pesimistů 18 %. Zdroje se zmenšují a ambice USA zůstat hegemonem zůstávají, přičemž vydávají na zbrojení 18 % státního rozpočtu, což je jeho třetí největší položka. Ve vztahu k HDP je to 3,2 % (4,7 % podle pesimistů). USA vlastně sponzorují obranu členských států NATO, které až na výjimky vynakládaly na obranu méně než ony v rámci NATO požadované 2 % HDP.

Klíčovým ekonomickým konkurentem a politickým protivníkem USA je dnes komunistická Čína, se kterou USA soupeří o vliv v Asii, kde je klíčovým spor USA a Číny ohledně budoucnosti Tchaj-wanu. Limitované zdroje neumožňují USA soupeřit s Čínou, podporovat vojensky Ukrajinu a Izrael a sponzorovat ještě bezpečnost Evropy. USA sice potřebují spojence v Evropě, nicméně ne na úkor jejich strategického zájmu. Proto Trump požaduje navýšení vojenských výdajů členských států NATO, čímž řeší dva problémy – snižuje náklady USA na zajištění vojenské bezpečnosti západní Evropy a zároveň zajišťuje odbyt pro vojenskou produkci USA. Možné stažení USA z Evropy je až krajním řešením v případě nárůstu ekonomických a politickým problému uvnitř země. Trumpovy výroky je nutné vnímat prizmatem jeho osobnosti. Je to podnikatel a hráč pokeru.

Hodně komentátorů rozhovor Truckera Carlsona s ruským prezidentem Vladimirem Putinem odsuzuje jako obludný či bizarní. Stal se ale senzací internetu. Jak se jeví vám?

Hodnocení politické reality je vždy otázkou úhlu pohledu, tedy metodologických východisek a zohledňovaných faktů, které procházejí sítem zájmů. Charakterizovat proto rozhovor jako obludný či bizarní je spíše než otázkou odlišného vnímání reality PRem, snahou shodit jeho význam. Rusko, vzhledem k jeho aktivitám v posledních patnácti letech, kdy začalo vystupovat proti hegemonii USA, je vnímáno jako revizionistický stát, odmítající uznat svou závislost a podřízenost Západu a jeho pravidlům. Rusko je v daném případě pro mnoho lidí na Západě „enfant terrible“, které je potřeba potrestat, protože je špatným příkladem pro ostatní.

Snaha izolovat Rusko je spojena i s mediálním prostorem. Jde o to, nedat Rusku možnost prezentovat své zájmy a vidění situace. Rozhovor Carlsona s Putinem je prolomení izolace. Díky rozhovoru se širší veřejnost může seznámit s Putinovými názory, které jsou dnes v porovnání s vystoupeními Joe Bidena o něčem. Můžeme s jeho výroky nesouhlasit, můžeme je kritizovat, nicméně je to východisko pro hledání řešení dnešních problémů. Druhou variantou je čekat či přispívat k rozpadu Ruska a riskovat jadernou válku. Pokud chceme deeskalovat konflikt, který může vést k jaderné apokalypse, je vždy důležité pochopit jeho logiku a pozice jednotlivých stran. Jestliže o to některá ze stran nestojí, pak má zpravidla zájem na jeho eskalaci až do vítězného konce.

Rusko má nepochybně specifické vidění některých problémů, nicméně to je stejně legitimní, jako názor jiných. Rozhodovat by měla fakta, a ne mýty spojené s narativy – vyprávěním jakýchsi příběhů. O faktech a jejich významu lze debatovat, v narativy lze jen věřit.