Pane doktore, tak začaly olympijské hry. A co by to bylo za masovou akci, kdyby se tam někdo „výchovným způsobem“ nepokusil o politické aktualizace. Čili byli tam travestité, neboli, jak se dnes říká „drag queens“. Lze to srovnávat s přístupem minulého režimu, který také do každé masové akce cpal nějaké „politické poselství“?

Nepropadneme-li davovému odsuzování čtyřhodinového obřadu zahájení OH v Paříži, mohli bychom si vzpomenout, že ve Francii existuje dlouholetá tradice prezentací, které jejich producenti vyvážejí do různých koutů světa pod názvem Son et lumiére. U nás se tomu říkalo nedivadelní scénografie a její inspirace se hledaly už v barevně nasvícených fontánách Františka Křižíka. Konec této cesty byl dnes prezentován prostřednictvím laser show na velkolepé pařížské scéně, a i když byla k tomu ostatnímu připojená jako samostatný nesourodý celek, byla obdivuhodná.

Koncepce velké podívané, jejímž hlavním autorem byl Thomas Jolly, se zdá být převzatá ze známého pařížského areálu Parc de la Villete, známého už z konce osmdesátých let minulého století, a ze vzoru tehdy populárního Města vědy a techniky (Cité des sciences et de l´industrie). To se později rozrostlo do dalších Cité, které dnes tvoří městský park pro zábavu a poučení.

Paříž jako jeviště a Seina jako korálový náhrdelník s navěšenými plovoucími loďmi a lodičkami nestejné velikosti a s prapory mávajících pravděpodobně sportovců, sportovních byznysmenů, a s neúnavnými postrkovači jásajících postav, se posouvaly po řece a dovolily věnovat jim pozornost sotva několik vteřin.

Ano, máte pravdu, když nějaký stát nebo sdružení států dá dohromady spoustu peněz, nebo si je dokonce někde vypůjčí, chce dostat produkt, který bude sloužit nebo alespoň posluhovat. Někdo propaguje vědu a techniku, někdo vítězství ideologie nad člověkem, někdo přidá hesla a politické názory na prapory a na sportovní výstroj olympioniků, až zmizí olympionici a s nimi celá olympiáda.

Humorné bylo, když se začal dekódovat význam scény, kdy zmíněné podivné osoby sedí u stolu nebo na stole. Ozvali se církevní představitelé, že to uráží jejich víru díky podobnosti s vyobrazením Poslední večeře Páně. Autoři choreografie odvětili, že to mají být dionýsovské slavnosti. Jak se na podobné věci dívat?

Asi největší negativní pozornost vyvolala tato živá sféroráma, odcizená Leonardu da Vinci a přemluvená do současného jazyka LBGT+. Ačkoliv část přihlížející světové veřejnosti byla touto vulgární hříčkou pohoršena a dokonce i vysocí hodnostáři katolické církve projevili nechuť se k této záležitosti vyjadřovat, předpokládám, že u nás doma tomu bylo trochu jinak.

Vycvičeni populárními brněnskými inscenacemi chorvatského režiséra Olivera Frljiče, kvůli jehož představení Naše násilí, vaše násilí se soudil kardinál Dominik Duka (2019), jsme trochu méně senzitivní. Díky výroku soudce Ondřeje Sekvara, který přivítala další brněnská autorita, městský zastupitel Matěj Hollan, víme, že jde přece jen o umění, které se může líbit i francouzskému manželskému prezidentskému páru. Takže zůstaňme jen u toho Leonarda a nenechme si zážitek z jeho mistrovského díla zkazit nějakým šmudlou.

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Barbara Butch (@barbarabutch)

Tyto výstřelky někteří považují za něco přirozeně francouzského. Že k Paříži prostě patří trocha té „dekadence“, která naštve „maloměšťáky“. Lze to tak brát?

Mám subjektivní dojem, že trochu této dekadence není nic „přirozeně francouzského“, snad někde okolo Place Pigalle a velkoobchodu s erotickými pomůckami u Princezny na hrášku. Ale i o tuto „přirozenost“ se zajímají spíše turisté, zejména z Asie, kteří jsou spíše velkoměšťáky, když víme, jak jsou dekadentní jejich platební karty a jak snadno se tam dá přirozeně, jak se říkalo v pražském podsvětí, „pustit chlup“. Naštvat maloměšťáky je sice francouzský národní sport, ale je to zároveň městský folklór maloměšťáků i na olympiádě.

Geert Wilders, lídr největší holandské vládní strany, upozornil na dvojí standardy. Když si on dělá srandu z islámu, vyhlašují proti němu fatwy. Zatímco dělat si legraci z křesťanství je v pořádku. Je to případná poznámka?

Myslím, že ano, protože také incident v Charlie Hebdo v roce 2015, který měl dvanáct oběti mezi redaktory a jejich spolupracovníky, vyvolal několik let trvající diskuse, které na podobné úrovni pokračují i v současnosti. Dobrý příklad toho, co kdo může a nemůže, je jen několik dní stará příhoda s psaním o paní Kamale Harris, potenciální kandidátce na úřad amerického prezidenta. Ta, na rozdíl od ve volebních půtkách odzkoušeného Donalda Trumpa, musí převlékat svou postavu do jiné osobnosti, než jakou si dosud mohla dovolit jako viceprezidentka odehrát. Je to ale asi jen jedna role, o které neuvažovala, ale která souvisí s jejím afroasijským outfitem.

Je to mediální verbální rychlostřelba, ve které se s její osobní predispozicí začalo pracovat. Mezi texty na Counter/Punch se objevil jeden, jehož autorem je Jefrey St. Clair, který jej nazval The Spirit of Jezebel (Duše Jezábel). Nemusíme z něj číst víc než několik řádků, abychom pochopili symboliku starozákonní postavy, dcery fénického krále Sidónu, jejíž přítomnost v současné době může být definována její proslulou bezohledností. Bezohledností, intrikami, vzpourou proti bohu Izraele a porušením smlouvy mezi Jahvem, lidem Izraele a králem. Její život končí svržením z okna paláce. Je ušlapána koňmi a sežrána psy. A to proto, že byla symbolem ženské špatnosti, kterou skrývala pod svým mimikry, mimetismem náboženství.

Kdyby autor této pomluvy znal praslovanskou Ježibabu, mohli jsme se dočkat nápadně podobného epiteton ornans i pro paní Kamalu. Doufejme, že milý Jefrey přežije nějakou svou „těžkou nemoc na vzdálenost patnáct kroků“. Žijeme totiž, jak říká pan generál Koudelka, „na jedné lodi“, a nejsem si jistý, po kom by nějaký Čuk nebo dokonce Gek mohl začít střílet.

Tak nějak do médií začíná probleskovat, že by se mělo začít jednat o míru na Ukrajině i s Ruskem. Pravil to i náš prezident Pavel, dokonce i Zelenskyj. Lze to brát vážně?

Situace na bojišti se mění – jak by řekl dobrý voják nebo dokonce generál Napoleon Bonaparte – každou minutu. Karel Havlíček by jen dodal, že „jednou tě maj za svatého, podruhé seš sviňák“. Nás nemohoucí to nijak nevzrušuje, ale ti, jejichž každý krok do vyšších pater moci je nebezpečný, domnívám se, nemohou dobře spát. Pavel nebo Šavel, Zelenskyj nebo Černěnko, všichni jsou nebo byli dobře placeni za to, aby se báli. A my ostatní bychom neměli věřit se svatým Tomášem, pokud se nedotkneme ran Kristových. I kdyby se ten Tomáš jmenoval Halík.

Pokud jde o vážnější témata než olympiáda, ozývá se opět problém Blízkého východu. Turecký prezident Erdogan pohrozil, že Turecko „vstoupí do Izraele“, aby ochránilo Palestince. To si asi přát nemáme?

Ano, to je opravdu zatím jen echo předpokládaných změn na Blízkém východě, na Balkánském poloostrově nebo dokonce ve střední a východní Evropě. Vzpomínka na Pentagonálu není o mnoho starší než V4, a po „služební cestě“ Giorgie Meloniové do Čínské lidové republiky a obnovení zájmu Itálie o Hedvábnou cestu a jižní pás se zdá být i zájem o Pentagonálu více svěží, než si v Praze, v Černínském paláci, myslí. Turecko, ačkoliv je členem NATO, má snad už víc než půl století slib, že bude členem EU. Slib je stále jen slibem, a to mohou nervózně posuzovat i ukrajinští politici různých orientací. A to, že by byl celý tento region uvržen do chaosu made in USA také není optimistický výhled na dlouhá léta.