Sledujete ukrajinskou krizi od jejího počátku. Jak vnímáte aktuální stav konfliktu? Na Donbasu je zatím relativní klid. Očekáváte, že příměří vydrží několik měsíců? Nebo i déle?

Jako milovník knih Ericha Marii Remarquea bych označil aktuální stav konfliktu parafrází názvu jeho asi nejznámější knihy „na východní frontě klid“. Občas se střílí, stále jsou mrtví a ranění na obou stranách. Momentální příměří bude určitě delší než „Minsk 1“, které vlastně ani příměřím nebylo, ale obávám se, že nepřežije konec letošního podzimu. Jeho nestabilita plyne z velmi různorodé množiny faktorů politických, ekonomických a vojenských.

Druhá dohoda z Minsku prokázala, že politici tří ekonomicky a vojensky nejsilnějších mocností kontinentální Evropy – Ruska, Německa a Francie – se dokáží tváří v tvář hrozící válečné katastrofě domluvit na společném postupu i navzdory nevybíravému tlaku USA. Způsob, jakým dokázali Putin, Merkelová a Hollande „přesvědčit“ obě strany ukrajinského konfliktu, aby slevily ze svých tvrdohlavých požadavků a přijaly již vyjednanou dohodu, je rozhodně hoden obdivu. Pokud dokáže realističtější část EU udržet diplomatický „tah na branku“ a nepodlehnout kombinovanému tlaku USA, Polska a pobaltských zemí na vyzbrojování Ukrajiny, budování „mírových základen“ NATO v bezprostřední blízkosti ruských hranic a zesilování sankcí, věřím, že by bylo možno příměří změnit v trvalejší formu míru a najít cestu k rozumnému soužití východu a západu Ukrajiny.

Ukrajina se propadá do recese, jejíž hlubiny dnes nedokáží odhadnout ani nejlepší analytici. Současná vládní garnitura není schopna Ukrajinu z této krize vyvést. Nedostatek financí nahrazuje rétorikou, jíž se pasuje na ochránce zbytku světa včetně EU před ruskou agresí, a automaticky očekává, že ten „zbytek světa“ bude z vděčnosti dodávat pokud možno zdarma moderní zbraně a vojenskou techniku. Je velmi poučné přečíst si projev prezidenta Porošenka v Kongresu USA z 18. září loňského roku. Sám jsem se v červnu minulého roku zúčastnil několika jednání přímo na Ukrajině. Byl jsem překvapen skutečností, že stávající vedení země prakticky v plném rozsahu spoléhá na štědrou ruku Západu v poskytování veškeré pomoci, včetně dodávek zbraní a výstroje atd. Pokud se podaří omezit externí nehumanitární pomoc oběma bojujícím stranám, může mít příměří šanci. To se ale velmi pravděpodobně nebude líbit USA, které se začínají soustřeďovat především na podporu dobrovolnických praporů. Předpokládám, že se budou snažit vytvořit na jejich základě „alternativní armádu“ na profesionální bázi, vyzbrojenou a vybavenou západní technikou.

Pro můj odhad hovoří mj. fakt, že USA posílají na Ukrajinu prapor instruktorů, kteří budou od konce března do konce října letošního roku cvičit „vybrané ukrajinské jednotky“. Něco podobného už se vyskytlo v souvislosti s ruskou válkou s Gruzií v srpnu 2008. Tehdy američtí vojáci, působící v Gruzii v obdobné roli, po překvapivě rychlé reakci Ruska na akce gruzínské armády odjížděli ze země opravdu narychlo. Ukrajince budou zřejmě cvičit v taktice NATO, v ovládání a bojovém použití západních „letálních zbraní a vojenské techniky“ (např. britských obrněných vozidel Saxon nebo amerických COMMANDO). Je ale velmi pravděpodobné, že z čistě pragmatických důvodů budou vycvičené jednotky i nadále používat ukrajinské zbraně a vojenskou techniku zděděnou po bývalém SSSR. Zajištění kontinuálních dodávek a distribuce zbraní a munice z USA a západních zemí by zřejmě vytvořilo pro stávající velení ukrajinské armády a dobrovolnických praporů neřešitelný logistický problém.