Je pravda, že když jste poprvé poskytl rozhovor ParlamentnímListům.cz, tak vás veřejnoprávní Česká televize (ČT) začala přehlížet?

Je možné, že jsem lehce paranoidní, ale obávám se, že na tom něco bude. Ostatně mě „zařízla“ v životě několikrát. Kdysi jsem moderoval pořad, který byl po vládě, takže se to jmenovalo Ve středu. Vystřídalo se tam dost ministrů, a když Klaus přišel druhý den na vládu, prohlásil: „Tam choďte, Douda vás nechá mluvit.“ Jako psychoanalytik jsem vycvičen k naslouchání. Ale zase mě někteří novináři kritizovali za „hmm novinařinu“. A tam jsem si troufl označit televizní a rozhlasové poplatky za daně. Na to jsou ta veřejnoprávní média extrémně citlivá... a vyrazili mě. Možná to ale byla jen poslední kapka. Byl jsem totiž v ČT pro některé vetřelcem.

Ostatně, viděl jste seriál Adikts o studentech adiktologie?

Neviděl. Úmyslně jsem ho neviděl, protože už u toho minima, co jsem se o něm dozvěděl, mi asi vadilo, že jsem ho nemohl trochu korigovat.

Měly by se televizní poplatky zvyšovat, nebo ne?

Pokud chce ČT pokračovat jako doposud, tak je třeba navyšovat. Jenže podle mě pokračuje špatným směrem. Dokonce si pamatuji ty základní diskuse o veřejnoprávnosti. Když byl ještě federálním ministrem vnitra Ján Langoš, ostatně skvělý člověk, tak bylo něco o drogách ve federálním parlamentu a on prohlásil, že Československá televize už veřejnoprávní je a nebude dělat věci kvůli sledovanosti. Já se jen pousmál a myslel jsem si, kdo si počká, ten se dočká. Kdyby dnes Česká televize odškrtla své neveřejnoprávní aktivity, tak toho moc nezbude, ale ušetří se. Byl bych ostatně pro to, aby se ta veřejnoprávnost omezila na jeden kanál s korektním zpravodajstvím, publicistikou a s pořady pro minority.

Osobně jsem pak ještě moderoval pár prvních Romale, protože Romové neměli moderátory. To byl pořad pro veřejnoprávní televizi jako stvořený. První zadání totiž bylo takové, aby ČT pokrývala i tato okrajová témata, do nichž komerční televize nepůjdou. Poplatky bych tedy nezvyšoval, protože u České televize se veřejnoprávnost vytrácí.

Jsem dost překvapený, že ČT nemá žádný pořad o tom, co se děje na úrovni organizací Evropské unie, tedy v Evropském parlamentu, v Evropské komisi a tak dále…

Jo, to máte pravdu. Všichni se divíme, že lidé moc nechodí k eurovolbám. Ale na druhou stranu, voliči moc nevědí, co se tam děje. Hodně pořadů ČT by mělo být edukativních, a pochopitelně by se neměly bát i kritiky eurounijních subjektů. Vždyť většina z nás si uvědomuje, do jaké míry se některé rozcházejí s klasickou demokracií. Ostatně dnes stejně nežijeme v demokracii, ale ocitli jsme se v „mediodemokracii“.

Co to znamená?

Mediodemokracie podle mě znamená deformovanou demokracii. To je ten základní problém. Na druhou stranu, je pravda, že slovo demokracie je třeba jako slovo psychopat vyprázdněný termín. Dříve býval psychopat diagnózou; dnes je to nadávka. Z pojmu „demokracie“ se stalo politické klišé jako vyšité.

Proč mediodemokracie? Média ovlivňují voliče a na voličích jsou závislí politici. Média tedy zařídí přesun voličů – a politici si to uvědomují. Všichni chtějí být v médiích, jsou školeni mediálními poradci. Nicméně, protože politikům chutná moc, jak to kdysi trefně nazval Ladislav Mňačko, tak se ta moc velkou měrou přesunula i do médií. A médiím, novinářům, byť podvědomě, také chutná moc, což je problém. Média rychle pochopila, že ona jsou ta, která ovlivňují demokracii, politiky a mají moc. Snad jediný exprezident Miloš Zeman dokázal se svou bohorovností říct, jací jsou ti novináři kurvy. A od té doby mu to neodpustili. No – a novinářem se dnes cítí tak trochu každý, kdo má v kapse mobil. 

Když byl Radek John na vrcholu své novinářské proslulosti, tak jsem mu říkal, že novinářů je tak třicet procent debilů. Podíval se na mě a odvětil: „To jsi velký optimista“. Mnoha novinářům chybí systémovější myšlení a sebereflexe.

V roce 2010 potvrdil neurovědec António Damásio, že v procesu rozhodování hrají emoce důležitější roli než logika…

Nerad bych to kategorizoval, že větší. I emoce jsou totiž na něčem založené – často i na logice a na paradoxech. Desatero, bolševismus, humanismus… To vše má svou určitou logiku, i emoce. Měli bychom usilovat o uměřenost. Staří Řekové tomu říkali sófrosyné. Moderněji: „Jsme nějak naprogramováni.“

Jsem psychoanalytik, mám vybudovaný nějaký sebeobraz. Měl jsem životní kliku, že jsem se setkal s třemi velikány. Prvním byl primář Jaromír Rubeš, zakladatel české drogologie, jak adiktologii říkám. Bohužel, zapomenutá renesanční postava, která velmi ovlivnila tuto branži. Dalšími byli Jaroslav Skála, mimo jiné zakladatel systému záchytek, a Eduard Urban. Prostě systém SUR; Skála, Urban, Rubeš. Skála byl ve freudovském schématu ego, já, vědomí. Rubeš byl id, „ono“, pud a emoce. Urban byl perfekcionista, tedy superego. V tomhle se geniálně spojily tyto tři osobnosti a vytvořily systém vzdělávání pro psychoterapeuty.

Abychom se vrátili k tématu. Touha redaktorů být aktivním novinářem je dobrá. Ale být aktivistickým novinářem je něco jiného.

Mnohokrát jsem měl touhu říct veřejně politikovi či někomu jinému, že je hlupák, a uvést důvody. Vždy jsem si uvědomil, že to nemohu udělat, protože jsem novinář, nyní to zlehčuji na pojem pisálek, protože se tak jako člověk pracující v médiích chovat prostě nemohu...

Ano. Pakliže byste to udělal, stal byste se spíše aktivistou. Oponovat můžete, ale neměl byste soudit a protlačovat své názory. Mnoho novinářů ale takhle zblblo. Stali se fanatiky svého naprogramování.

Jsou veřejnoprávní média – Česká televize a Český rozhlas – spíše objektivní, nebo spíše angažovaná?

Jsou příliš často spíše angažovaná. Jsem alergický na řadu osobností, co se chovali jako noví „svazáci“. Podívejte se na řadu moderátorů, kteří odešli. Železný, Wollner, Fridrichová. Byli velmi inteligentní, ale často až arogantní. Železného jsem zažil při nějakém předávání cen. On nenechal člověka domluvit. Skákal všem do řeči. A ještě mě sprdnul, když něco zašumloval, ale já ho neslyšel.

V české společnosti probíhají „verbální občanské války“. Jak to vnímáte?

Hlavní jsou dvě. Staří versus mladí, tedy mezigenerační; a pak „ženská válka“. Náš svět se vymkl z pantů. Mně je osmdesát. Nemusím dělat kariéru, mám našetřeno, a tak si v podstatě můžu říkat, co chci. Na druhou stranu, opravdu mě moc netěší, jak se na mě potom všichni vrhají. Takové situace u mnoha lidí vedou až k autocenzuře.

Nebojím se Rusů či Číňanů – ale mám strach z amerických, anglických, italských, španělských, ale už i našich univerzit. Z toho, co plodí. Ty často plodí, samozřejmě až na některé výjimky, jakési nové „svazáky“. Má generace zažila na psychologii velmi vzdělané a slušné kantory. To byla stará škola, která nám dala základy a vedla nás ke vzájemnému respektu a slušnosti.

Čím to je?

Mám pocit, že to přišlo napůl ze světa, protože mnozí mladí lidé tam absolvovali různé stáže a vzdělávací programy. A nové ideologie jsou svůdné. Bolševik chtěl změnit přírodu, poručit větru, dešti, udělat nového člověka, ale nyní je to hodně podobné. Jen jiná témata a v jiných „šatičkách“. Bolševik i popravoval – dnes jsou lidé za jiné názory zesměšňováni, vylučováni ze společnosti, je ohrožována jejich práce. Je to přeci jen jemnější, ale čert ví, jak se to vyvine.

Ve filmu Norimberský proces se Spencerem Tracym padla věta: „Takhle daleko to zašlo, už když jste, byť za banalitu, ‚trochu‘ odsoudil prvního nevinného!“ Tenhle film by měli promítat všem lidem účastnícím se justičních procesů. Všichni jsme více či méně nasáklí ideologií, o níž smýšlíme jako o straně dobra. Nic by si ale neměla uzurpovat jen jedna strana, natož veřejnoprávní média.

Podle mě je tato západní civilizace na ústupu. V tom souhlasím třeba s egyptologem Miroslavem Bártou.

O dnešních protivládních kruzích se mluví jako o zombících, dezolátech či proruské špíně. Co si o nich myslíte vy?

Francouzský filozof Jean-Paul Sartre kdysi říkal, že velký román vznikne na východě – a podle mě se situace opakuje. V mírné ilegalitě či v „disidentské“ partě lidí pohybujících se mimo mainstream se vyrojilo mnoho skvělých osobností. Vzdělaných, inteligentních, odvážných. Svým způsobem se v Česku opravdu vytváří další verze disentu. Když budeme mluvit o svobodě slova, tak ta podléhá dvěma cenzurám – vnější a vnitřní. Když slyším, jak se vnější cenzura okecává, tak si připomenu některé momenty naší historie. Nicméně, tlak vytváří protitlak.

Pamatuji si svazácké doby, na padesátá léta. Chtěl jsem být pionýr, ale protože v Hradci Králové každý věděl, že měl táta drogerii, tak jsem byl z buržoazní rodiny a pionýrem jsem se stát nemohl. Oni mi ten rudý šátek prostě nedali, ale jako dítě jsem chtěl být jako ostatní. Opatřil jsem si ho tedy načerno. Ani svazákem jsem být nemohl. Snad od té doby jsem velmi přecitlivělý na ty fanatické dobrosery, kteří chtějí dělat hlavně své vlastní dobro za každou cenu a přes mrtvoly. Nicméně nedokážou dohlédnout, kam až to může vést. Občas cituji Josepha Fouchého, ministra policie za Napoleonova císařství, který řekl: „Lež je lepší než pravda. Umírá kvůli ní méně lidí.“ To jsou krásné paradoxy. A teď si odskočím k Václavu Havlovi: „To jsou ty paradoxy, pane Vaněk.“

Mimochodem, to, že Havlovi dnes někteří nasazují psí hlavu, je hodně zjednodušené a dnešní vidění. Jistě, dělal i chyby, ale já si ho dodnes velmi vážím. Mimo jiné si svoje pravdy odseděl, na rozdíl od salonních kritiků.