S kým byste ze současné politické garnitury nejraději udělal další knihu rozhovorů?

S nikým, protože to jsou všichni - alespoň jak je mohu sledovat v médiích – ideologové. Mají příliš ploché myšlení, a to je na knihu málo. Ve veřejném prostoru se rýsuje několik výrazných postav a shodou okolností jsou to ženy. Brožová, Bradáčová, Marvanová a Drtinová, za nimi cítím silné příběhy. Umí se vzepřít loveckým družinám, které jsou schopné jen sloužit a dbát na svůj prospěch. S nimi by se dala kniha udělat. Jejich životy jsou plné rebélií, jsou kreativní a individuální. Odmítají být materiálem pro sny druhých a naplňují jen své sny. Mají sílu k ius resistendy, ovládají právo odporu. Svou energii napřely do boje za dodržování pravidel, protože vědí, že to je důležitější než sama pravidla, která my tak rádi stále měníme. Kniha by se s nimi ale dala udělat až opustí funkce a budou moci hovořit zcela svobodně.

Už jste udělal knihu - rozhovor třeba s poslancem Karlem Schwarzenbergem. Co on pro vás znamená?

Karla Schwarzenberga jsem zpovídal v letech 1988 a 1989 jako emigranta se silným příběhem, a ne jako politika. Později mě na něm zaujalo, že dlouho po návratu do Čech nepotřeboval měnit své staré názory. Když vstoupil do politiky, byl samozřejmě nucen činit kompromisy, a to ho trochu jinak přibrousilo. Náš problém je v tom, že se pak i na takovéto osobnosti díváme morálním rastrem a nechápeme, že politika je o prosazování možného a ne o morálních ideálech.

Ale s některými politiky jste knihy přesto udělal. S Václavem Havlem, Václavem Klausem a Janem Švejnarem…

Ano, s Václavem Havlem jsem ale Dálkový výslech dělal po jeho návratu z kriminálu v letech 1985 a 1986, kdy byl jenom disidentem a druhou knihu Prosím stručně jsme spolu připravili po jeho odchodu z politiky. Knihy rozhovorů s Václavem Klausem a Janem Švejnarem jsou výjimkou. Dělal jsem je ale proto, že jsem ta léta, kdy vznikaly, považoval za klíčová a vyjadřoval jsem tak jako novinář svůj občanský postoj. Pana Klause jsem podpořil v roce 1992 kvůli jeho ekonomické reformě a pana Švejnara kvůli tomu, že jsem rok 2008 vnímal jako klíčový bod možné změny. V souboji mezi pány Klausem a Švejnarem jsem viděl poslední vážný pokus oprostit se od klientelismu prorůstajícího do politiky, který se ovšem vítězstvím Klause nepovedl a nás dovedl až do dnešní situace. Umožnil po letech i zvolení pana Zemana, kterého vehementně podporoval v prezidentském souboji proti Karlu Schwarzenbergovi právě pan Klaus a zemi přivedl až do dnešní krize. Jednou bude toto období popsáno jako zrada na takzvané sametové revoluci. Nově vytvořené mocenské struktury se brání pozitivní změně úplně stejně, jako straničtí funkcionáři KSČ na konci osmdesátých let a užívají k tomu stejných prostředků. Je třeba ale dodat, že si za to můžeme sami, protože nevyužíváme jako občané již jednou zmíněné právo odporu. Obě totality, hnědá i rudá nás zmrzačily a i naši noví politici toho bezskrupulózně využívají. Vyrostli v minulém systému a jen jeho praktiky recyklují.

O Miroslavu Kalouskovi ještě žádná kniha nevyšla. Proč ne?

Nevím. Já bych ji udělat nemohl, protože nenese žádné poselství, je jen chytrý rétor a politik, což na knihu nestačí. Každá dobrá kniha stojí na příběhu, který tomuto muži chybí.