Před časem se o ubytovně ve Velebudicích v Mostě mluvilo v souvislosti s kauzou rodiny, která čítala kromě dvou nezaměstnaných rodičů úctyhodných devět dětí. Majitel ubytovny Vladimír Piroš jim neprodloužil smlouvu na bydlení. Příběh postavený tehdy mnohými médii jako ublížení početné rodině má podle jeho slov ale jiné pozadí. To se ale v době, kdy mnozí podnikavci těží ze státních doplatků na bydlení, prostě nehodí. Přitom například i ústecký koordinátor pro integraci podotýká, že podnikatelé v ubytovacích službách se logicky chovají tržně a chyba je spíš v nedokonalosti systému sociálních dávek. Nelze všechny noclehárny házet do jednoho smradlavého pytle.

O tyto důkazy v době pranýřování ubytoven nebyl zájem

Majitel ubytovny, čtyřiašedesátiletý Vladimír Piroš, má s novináři špatnou zkušenost, přestože jim nabízel, ať se přijdou osobně podívat, jak zde „dávkaři“ žijí. Dokonce nafotil bytové jednotky po odchodu těch, kterým neprodloužil smlouvu. O tyhle důkazy ale podle jeho slov v době pranýřování všech ubytoven neměl nikdo zájem. ParlamentnímListům.cz objasňuje druhou stranu mince celého systému.

„Oni aby dostali dávky na bydlení, musejí mít trvalé bydliště. Na to přišel nějaký inteligent v Parlamentu… Dřív to fungovalo tak, že prostě existoval seznam, který se poslal na město a radnice to odsouhlasila, já vystavil fakturu a obdržel jsem peníze. Jenže potom jsem musel všem zde udělat trvalé bydliště. Peníze jsou přiděleny jim, ale chodí tedy na účet můj. Jenomže když si to někdo nevyřídí nebo to převezme hotově, tak já nemám nic,“ objasňuje úskalí.

Jak se to může stát? Rodina sociálně slabých prostě začne na ubytovně bydlet a majitel Piroš čeká na vyřízení záležitostí ze strany města. Avšak když to „nedopadne“, po těch nezaměstnaných už si nic nevezme. Smlouvu mají tedy lidé o trvalém bydlení a ta je jim prakticky každý měsíc obnovována.

Stinná stránka ubytovatele aneb Na pranýři neprávem?

Cena v ubytovacích zařízení je podle ústeckého koordinátora pro integraci Jana Husáka vypočítávána převážně podle dvou základních pravidel, a to takzvaně na hlavu nebo za bytovou jednotku. „Obecněji se spíše v praxi uplatňuje první z uvedených modelů výpočtu, neboť z logiky zisku je výnosnější,“ mluví o praxi v krajském městě.

Na otázku, zda je třeba částka patnáct tisíc na rodinu adekvátní, uvedl, že cena za ubytování se může pohybovat v rozmezí nižším i vyšším, pokud se cena stanoví podle počtu osob ubytovaných v rámci jedné bytové jednotky. „Byznys s ubytováváním lidí žijících ze sociálních dávek nebyl veden pro samaritánství, nýbrž pro jistotu zisku,“ je přesvědčen.

A dodává: „Oproti jiným poskytovatelům bydlení je tento druh podnikání jistější, neboť často zaručuje přísun peněz formou institutu zvláštního příjemce. Mechanismus, kdy jsou dávky posílány přímo na účet majitele ubytovny, jakož i fakt, že maximální výše dávky, která má být poskytnuta na bydlení, nejsou dostatečně chráněny. Dávky navíc nejsou vypláceny podle kvality bydlení. To je svým způsobem důvodem pro nastavení cen za bydlení ve výši, která neodpovídá kvalitě a často i cenám za bydlení v místě obvyklých.“