Je definován jako právo lidí na zdravou a kulturně přiměřenou potravu, ve své podstatě ale říká jednoduchou věc: každá země má právo vytvořit si svůj vlastní potravinový systém, zahrnující jak produkci, tak distribuci a spotřebu potravin, a každá země má právo tento svůj systém chránit před vlivem zvenčí – má tedy mít pod kontrolou mimo jiné i pravidla celní ochrany, systém domácích podpor a pravidla nakládání se zemědělskou půdou.

Tuto myšlenku měla nahradit „Společná zemědělská politika EU“, která ovšem nefunguje tak, že by zemědělcům ve všech členských zemích byly vytvářeny rovné podmínky hospodaření nebo alespoň rovný přístup na společný trh. Stále platí, že ekonomicky silné země své zemědělství podporují více a tím společný trh vychylují. 

Jestliže se dnes chce francouzská vláda k principu suverenity vrátit, je to vážný signál. Francouzská vláda tento krok zjevně činí pod tlakem současných demonstrací, zároveň vyčleňuje na naše poměry obrovskou sumu 150 milionů eur (3,7 miliardy korun) na zmírnění daňové a sociální zátěže francouzských chovatelů hospodářských zvířat. Francie má zhruba sedmkrát víc obyvatel než my, hrubým přepočtem se tedy jedná o injekci, která by v našich poměrech znamenala úlevu pro chovatele kolem půl miliardy korun ročně. To představuje další výhodu francouzských chovatelů oproti všem ostatním. 

My jsme už naši vlastní živočišnou výrobu zdecimovali, převaha rostlinné výroby je velká a ničivá, nehledě na ohrožení naší potravinové bezpečnosti. Můžeme se možná těšit na levnější dovozy masa z Francie, ale za tímto případným pozlátkem uvidí odborníci další růst živočišné výroby ve Francii a další vytěsňování našich chovatelů z evropského trhu, včetně našeho trhu domácího. Vybíjení stád hospodářských zvířat, ke kterému u nás dochází, je terminální. Je velmi těžké za pár let, až se nám rozsvítí v hlavě, stáda hospodářských zvířat opět zakládat a rozvíjet. To je pak běh na dlouhou trať, s nutností značných investic, které se budou vracet jen pomalu.