Po druhé světové válce vytvořily okurkárny družstvo Znojmia, které se pak stalo součástí brněnské Fruty. Po roce 1990 se znojemská okurkárna osamostatnila, stala se akciovou společností a byla vytunelována. Manažeři byli odsouzeni, ochrannou známku a recepty převzalo Hamé Babice a výroba byla obnovena v roce 2003 v Bzenci. Jenomže Hamé pak získal zahraniční investor a dnes je Znojmia v rukou potravinářského gigantu Orkla.

Gigant či negigant, pokud jde o okurky, zachoval výrobce stejné sklenice, stejné nálepky, výrobu však přesunul do Turecka, a tím se poněkud změnila chuť. V Turecku je údajně dobrá úroda a kvalitní suroviny, nicméně okurky Znojmia velikosti 7-9 cm se nyní prodávají za zhruba dvojnásobek ceny, kterou spotřebitel platil ještě v loňském roce. Že by to bylo v důsledku zvýšených cen energií? Nebo kvůli válce na Ukrajině, jak s oblibou tvrdí naše vláda? Ne, důvod je jediný. Vlastník je přesvědčen, že si to může dovolit a že tradiční okurky na našem trhu za tuto cenu prodá.

Bohužel, nedaří se mu zřejmě udržet tradiční chuť. Spotřebitel si v dobré víře koupí tradiční znojemské okurky, na které je zvyklý, a když je ochutná, bude zklamaný. To ale naše kontrolní orgány zřejmě nezajímá. Na etiketě je drobným písmem uvedeno, že výrobek pochází z Turecka, čímž je zákonu učiněno zadost. Možná se počítá s tím, že si zvykneme i na tu tureckou chuť i na tu nesmyslnou cenu.

Zvykáme si totiž na všechno možné. Ze zahraničí k nám proudí stále více potravin včetně takových, které nesou tradiční české názvy, ale jejichž receptury se mění. Klíčové ingredience se nahrazují levnějšími, přidávají se konzervanty, výrobky se chemicky dochucují. Přitom ceny zůstávají stejné, nebo dokonce rostou. Turecké okurky jsou jen jedním z příkladů.