Po více než parném létu nadešel podzim s řadou významných akcí, počínaje oslavami české státnosti, udělováním státních vyznamenání a připomínkou událostí 17. listopadu 1989. Proč připomínám léto? Nejen proto, že my, co vedra nemusíme, můžeme tento názor a pocit svobodně vyjádřit, ale zejména i proto, že nadstandardní, doslova rekordní teploty se nepochybně zřejmě podepsaly na stavu mysli nejednoho protagonisty právě v průběhu událostí státního svátku 17. listopadu 1989.

Záměrně uvádím „událostí“, protože akcí bylo opět požehnaně a organizoval je kde kdo. Pejorativně se dá tvrdit, že skoro každý, kdo má do…Však asi tušíte. I tato skutečnost může svědčit o tom, že jde přeci o vybojovanou svobodu projevu, shromažďování atd. Prostě svobodu. Ale na druhé straně jen dokládá nepochopení kategorie svobody, jako nikoliv absolutního, všeobjímajícího pojmu a označení, nýbrž o stav věcí, kdy stručně řečeno -  svoboda každého jednotlivého někde začíná a končí u svobody jiného člověka. A v tomto případě bych se nebál říci - „svobody státu, národa“. S těmito pojmy prosím opatrně.

Podle skutečně jen  velice zkratkovitě naznačeném přístupu k listopadovým událostem z před 26 let  se většinou na náměstích celé ČR a hlavního města Prahy, zejména pod organizační „kuratelou“ zřejmě korespondující s názorovým přesvědčením jejich účastníků, konaly demonstrace, tzv. pro i proti, opět většinou „Pro Zemana nebo proti němu, proti uprchlíkům, nebo pro ně, happyendy na polistopadový vývoj atd.“ atp. Snad jediným společným jmenovatelem mohla být určitá nepříliš šťastná potřeba chápat připomínku události 17. listopadu 1989 jako jakousi pietu. Ale podstata tzv. sametové revoluce a událostí v listopadu 1989 přeci nebyla v nějakém zmaření, resp. o zmařených lidských životech, což by si následně pietu žádalo (vždyť i smrt údajného studenta Martina Šmída byla fikcí a zpackanou akcí alá StB). Šlo tehdy o politickou akci a aktivity lidí, občanů, kteří najednou zjistili, že mohou do něčeho mluvit, dokonce do toho, nač nešlo před tím ani pomyslet bez obav z nějakého postihu, až ztráty osobní svobody a vězení.

Listopad 1989 byl politickou aktivitou, a jako takovou bychom si ji měli připomínat. Bohužel je dlouhodobě a stále více zneužíván i politickými elitami, napříč politickým spektrem a stala se jakousi přetahovanou o popularitu a prosazování skupinových či dokonce osobních zájmů politiků, ať již těch tzv. koaličních, tak opozičních nebo těch usilujících o své místo na mediálním nebi, potažmo v přízni potencionálních voličů. Situace došla tak daleko, že dochází ke zneužívání, resp. využívání těchto událostí i extremistickými uskupeními, zejména ve vazbě na aktuální, nyní ve vazbě na uprchlickou krizi a vzestup teroristických aktivit v Paříži nebo sestřelení ruského letadla nad Sinají.

Žel, nejinak tomu bylo i při akcích, které letos měly připomenout 26 let, uplynulých od listopadu 1989. Nehodlám hodnotit všechny, ale  musím se zastavit u té, která byla nejen jejími organizátory prezentována jako nejvýznamnější, i když v podstatě nebyla o 17. listopadu 1989, ale právě jen o jakémsi „zvěčnění“ osoby současného prezidenta ČR M. Zemana. Konec konců byla i tak anoncována svolávajícím tzv. Blokem proti islámu a na podporu názorů prezidenta ČR M. Zemana. Konala se na Albertově, a byť šlo právě o „území studentů“, jejichž listopadové aktivity zde mají i pamětní desku, nebyli tito studenti, resp. jejich následovníci a pokračovatelé tradice puštěni až k ní, narozdíl od příznivců Zemana (?!). Tak, jestli toto nebyl akt „krádeže“ listopadového významu revoluce, pak fakt nevím…

Ale šlo však i o dlouho avizovaný projev, no spíše řeč, prezidenta M. Zemana. A nejen já tvrdím, že nezklamal. O nás ani nejde, my nic nečekali, ale nezklamal zřejmě hlavně sebe. A to je dobré, to je dost dobré. Zklamání ze sebe sama by také nemusel unést a co bychom si pak bez „svého tiskového mluvčího“ my plebejci, národ počali.

Ačkoli je jinak proti - islámsky a proti - uprchlicky zaměřený a velice vyhraněný, zahájil svou řeč „slušně“, minutou ticha za oběti teroristických akcí stoupenců IS v Paříži. A pak to již byla „palba“ plná protimluvů a tzv. slušného urážení, zejména těch od a z médií a vyznavačů jiných názorů, než jsou ty jeho či jeho příznivců. Připomněl památku (vidíte, zase pieta, když i zde šlo vlastně o politickou akci) listopadu roku 1939 i 1989. Za jejich společnou příčinu označil odpor proti okupaci a vnucování názorů z vnějšku a názorů někoho jiného. Zdůraznil, že lidé tehdy i dnes prostě protestovali a protestují proti jedinému názoru „vnějšího manipulátora“ a že dnes je vymývání mozků těžší. Přesto upozornil účastníky „svého“ shromáždění na tři potencionální manipulátory. Prvním je tzv. hodnotový vůdce, který vnucuje jen svá hodnotová kritéria a určuje, co je správné a co špatné. Druhým je tzv. vůdce veřejného mínění, za toho označil současné politické elity, jimž jde jen o své zviditelnění, aby byli zvoleni, a ti, co zvoleni ještě nejsou, aby byli. Třetími jsou dle něj tzv. tvůrci veřejného mínění, to jsou přeci média, která pohrdají občany, kteří jsou pro ně plastelínou či těstem vhodném tak nejvýše k tvarování.. Chtělo by se zeptat, kdo to právě vnucoval „svým“ posluchačům svůj jedině správný názor, kdo to s nimi manipuloval, kdo je hnětl a modeloval? U mikrofonu byl prezident ČR Miloš Zeman… A je třeba se ptát, oč šlo a jde vlastně tomuto pánovi od doby, co se tak nějak „valí“ českou politickou scénou?

Aby dodal svým slovům nádech reality, odvolal se na uvedení jednoho příkladu za všechny. Tím měla být migrační krize. V této souvislosti je třeba být tolerantní vůči odlišným názorům a opačný názor nelze umlčovat. Jejich nositele nelze označovat za extremisty, xenofoby, rasisty či fašisty. Nadávka nemůže být argumentem. Ta svědčí jen o nedostatečnosti těch, co ji vyslovují. Rovněž, což Zeman zdůraznil, nemůže být argumentem řev, řvaní, řve jen stádo, které zde na Albertově bylo přeci vloni… Tak nevím, kdo to od mikrofonu prezentoval výjimečnost jediného názoru, netolerance k jinému názoru, který se v současnosti jeví skoro jako menšinový, protože v kurzu bývají přeci jen ty většinové a těmi jsou dnes právě ty proti uprchlické, protiunijní a média veřejné služby dehonestující. Právě ty, které prezentuje prezident a „squadra“ jeho příznivců a podporovatelů. Třeba těch, které ohlupuje podobnými promluvy či je vozí po světě při svým zahraničních cestách nebo se s nimi schází na různých polotajných schůzkách v Lánech nebo jinde (Hašek a spol. aj.).   

Většinu uprchlíků označil za zdravé, silné mladé muže a oslovil je, proč tedy nezůstávají doma, nepracují pro svou vlast, aby překonali její zaostalost …

Nakonec prezident zdůraznil, že je hlasem národa a nikoliv „hlásnou troubou“ médií. To by se mu údajně pohodlně žilo (jako kdyby nyní ne, že!), kdyby tou hlásnou troubou byl, měl by klidný život a novináři, co každý den píší o něčem jiném a ničemu nerozumí, by jej chválili. To by ale byl nutně přeci v rozporu se „svým“ národem… Celý Franz Josef, blahé paměti, i tu řeč snad nepsal Ovčáček, ale největší z Čechů, tedy určitě po M. Zemanovi, Jára Cimerman.

Souhlasit šlo však s přáním ze samotného závěru prezidentské řeči na Albertově – žít i nadále ve společnosti, kde bude pluralita názorů, ve společnosti, která nebude podléhat vymývání mozků.

Jsem pro, pane prezidente, ale sám takto nečiňte…

Takže, co s tím asi uděláme. Třeba v příští přímé volbě?!