Vše je u mne umocněno navíc tím, že patřím mezi ty, kteří pasivně nesledovali další vývoj, ale společně s dalšími začínajícími soukromníky jsme se velmi razantně pustili do demontáže komunistického režimu, 16. prosince 1989 jsme v Praze na Žofíně založili Sdružení československých podnikatelů, v následujícím roce Tripartitu atd. Začal každodenní boj o změny. Staré pořádky se velmi houževnatě bránily a zdaleka to nebyli jenom komunisté.

Každý rok 17. listopadu s rodinou zajdeme na Národní třídu k památníku, dáme si kafe v kavárně Slavia a vzpomínáme.

Každý rok kolem 17. listopadu naléhavěji než v jiné dny v roce si kladu otázku, v jaké situaci se naše republika nachází.

Nikdy, ani ve snu by mne nenapadlo, že 27 let po listopadu 1989 se mně hlavou budou honit myšlenky, ve kterých převládají obavy o demokracii, o tom, v jaké situaci se momentálně Česká republika nachází a kam může směřovat, pokud ANO s velkou převahou vyhraje parlamentní volby za 11 měsíců a následně bude současný prezident zvolen na další funkční období.

Než volby budou, dovolte posouzení situace z mého pohledu.

Hospodářská situace po 27 letech.

Přes veškeré oslavné ódy už několika garnitur politiků včetně té dnešní jsme se úrovni vyspělých západních zemí ani nepřiblížili, v mnoha ukazatelích se nám vyspělé země dále vzdalují.

Přes veškeré naše dlouholeté namyšlené přehlížení je dnes už naprosto jasné, že ostatní postkomunistické země s výjimkou Bulharska nás v mnoha klíčových ukazatelích předbíhají nebo už předběhly.

Dnes už je jasné, že struktura velkého průmyslu je špatná, převažuje výroba automobilů a montoven všeho možného. I menší světová krize může velmi silně „zatřepat“ výkonností našeho hospodářství zásadně a rychle. Auta nepůjdou na odbyt a nebude co montovat.

Lidem ekonomicky přemýšlejícím je jasné, že momentální Babišův úspěch se státním rozpočtem je postavený na současném vzestupu světové ekonomiky a na miliardách z Evropských dotací, ne na jeho národohospodářské genialitě.

Pan ministr financí si je plně vědom, že rozpočtový úspěch této vlády je postaven na štěstí, že světová ekonomika zatím funguje a na dotacích z Bruselu.

Z čeho budou platit mj. tu hordu nových státních úředníků, až ekonomika půjde opačným směrem a dotace nebudou, to je momentálně nezajímá. Dobře živený státní úředník s rostoucími pravomocemi je z velké části volič ANO a ČSSD. Čí chleba jíš, tomu píseň zpívej, je platné víc než kdy jindy.

Dnes už je jasné, že dnešní vládnoucí politická garnitura pod velkými hesly o světlých zítřcích pro všechny mimo malé a střední soukromníky, tyto systematicky likviduje, dělá z nich zloděje a svou rétorikou proti nim staví nepodnikající spoluobčany. Vše už má dnes rozměr záměrného podněcování třídního boje, likvidace soukromníků a tím i jejich rodin s použitím politické moci získané v demokratických volbách. I Gottwald a jim vedená KSČ získali moc v roce 1946 v demokratických volbách. Únor 1948 byl už jenom následkem voleb 1946 a opětovného selhání prezidenta Beneše. Soukromníci, církve a část inteligence byli první oběti represálií.

Dnes už je téměř jasné, že v případě hospodářské krize a tím útlumu výkonnosti velkého průmyslu, postupně decimovaný soukromnický stav malých a středních nebude schopen následky krize zmírnit.

Velmi hanebné je to, že 27 let po listopadu 1989 žije v České republice cca 1 milion našich spoluobčanů pod hranicí bídy a i z tohoto důvodu se prudce zvyšuje počet sebevražd.

Politická situace po 27 letech.

Nikdy za posledních 27 let nebyla politika vedena tak primitivním a konfrontačním způsobem jako v posledních 3 letech. Hrad, vláda a parlament se na „výrobě“ zmatků, lží a dezinformací, které mají za následek znechucení značné části obyvatel České republikym vzácně doplňují. Senát si svoji úroveň zatím podržel, ale jeho vliv je na celkový vývoj omezený.

I v literatuře často používaný výraz arogance moci je nám dnes každodenně servírován v plné nahotě.

Často se říkalo, že Václav Klaus je arogantní politik. Mám s ním šestileté osobní zkušenosti z mnoha jednání a říkám, že proti těmto byl učeň v prvním ročníku školy arogance. Jednalo se s ním těžce, ale pokud zjistil, že protinávrh má hlavu a patu, šel na dohodu. Neochotně, kroutil se, ale šel na dohodu. Babiše, Sobotku a Bělobrádka žádné názory nezajímají a vše řeší tím, že svou momentální většinou v parlamentu a senátu hlasováním vše převálcujím a prezident jim to podepíše. Z Tripartity se stalo loutkové divadlo. Už dnes je jasné, že svými rozhodnutími zničí mnohaletou snahu hlavně malých soukromníků a jejich rodin.

Žádná jiná pravicová ani levicová vláda doposud, a některé byly opravdu špatné, nenapáchala tolik škod, mnohdy nevratných, na určité skupině obyvatelstva. Zde nesmí do budoucna platit, že to byl pouze politický omyl. Je nutné si jména a činy pachatelů pamatovat.

Před několika dny jsem se sešel s jedním náměstkem ministra slovenské vlády, se kterým se znám od roku 1990 a který často jedná v Bruselu. Jediný z prezidentů 28 členských států EU tam má pověst „agenta“ Ruska a Číny. Hádejte, kdo tuto pověst má? A nevyváží to ani tím, že dvakrát týdně vyhlašuje válku Islámskému státu a migrantům celého světa. Další naši čelní představitelé často na jednáních vystupují pouze se svými názory, dnes se už ví, že naše zahraniční politika je nekoordinovaná a tím nebezpečná. Jsme na samém okraji vážnosti u našich spojenců. Bylo by dobré zalistovat v naší 98leté historii, v této situaci nejsme poprvé.

V NATO údajně příští týden očekávají, že pan Ovčáček řekne, že pan prezident řekl, že proti Islámskému státu je nutné nasadit japonské ponorky. To, že tento geniální vojenský záměr pro válku v poušti nepochopíme, je určitě naše chyba, řekne následně pan Ovčáček.

Co s tím?

Stavovská Strana soukromníků České republiky je si plně vědoma závažnosti politické situace v České republice. Parlamentní volby 2017 považujeme za nejdůležitější volby od roku 1989. Bude se v nich rozhodovat o tom, kam bude Česká republika v následujících letech směřovat. Výsledek těchto voleb bude mít také zásadní vliv na osudy malých a středních soukromníků, jejich rodin a jejich zaměstnanců. Je životně důležité, aby politické síly od středu doprava velmi zodpovědně vážily své kroky. Žádný hlas nesmí jít tzv. pod stůl.