Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové,

když projednáváme otázku legislativní nouze u tohoto zákona, tak jsem si musel vzpomenout na Orwellův román 1984. Protože mám takový pocit, že ti, kteří dávali ten zákon dohromady, ho také četli a využili. Jenom nepochopili jednu věc. On to tehdy napsal jako varování před nástupem totality. Vy v tom zákoně to berete jako návod k použití. Mluvil o tom pan předseda Okamura poměrně dlouho.

A já bych se trochu chtěl vrátit k tomu, co inspirovalo George Orwella k napsání románu, který tak pozoruhodně s obrovským odstupem skoro 74 let odhadl, jakým způsobem se bude ta totalita projevovat. Nechápal, nevěděl třeba, že mohou přijít SMS, ale už tedy věděl cosi o televizi a o kamerách, o sledování...

George Orwell totiž vycházel z událostí, které se staly ve 30. letech v Německu mj. tedy, protože jeho román je taková studie dopadů totality v jednotlivých režimech. On nepsal jenom o Stalinovu Sovětském svazu, ale on si také všímal nástupu dvou totalit, které přišly k moci volbami. Dokonce by se dalo říci svobodnými parlamentními volbami. V roce 1930 v Německu, v roce 1946 v Československu.

A když se podíváte na tyto události právě z hlediska technologie moci, technologie toho, jak se připravuje nástup totality přes parlament, tak si musíte všimnout několika opravdu výrazných momentů. První z nich je to, že je zapotřebí, aby došlo k nějaké události, která odůvodní použití mimořádných legislativních prostředků. Protože to byly dřevní doby, tak se tenkrát třeba zapálil parlament, zapálil se říše Reichstag, nebo se udělala demonstrace na Staroměstském náměstí, pochodovali ozbrojení milicionáři.

Dneska si vystačíme s pouhou pandemií, a protože to je takový docela dobrý návod k tomu, jak dosáhnout takové míry totalitarismu, o kterém se dokonce, řekl bych, v lecčems ani Georgi Orwellovi nesnilo. Víte, ty totality, které znal on, tak byly, více méně zasahovaly v rovině politické. Ta covidová totalita, a o tom tady byla před chvílí dlouhá řeč, covidová totalita zasahuje přímo osoby, zasahuje jejich rodiny, zasahuje vlastně zcela intimní záležitosti člověka jako takového.

Dá se to, když to převedu na jiný formát, takový, který je tomu podobný, tak já pak už znám jenom jednu takovou formu toho, jak se to může stát, co se může dít, a z ideologického hlediska to byl jeden známý, který byl z Íránu, žil tady dlouho, a pak po nějaké době se vrátil domů. A v okamžiku, protože byl tady naučen, tak ho vůbec nenapadlo, že třeba náboženská policie sleduje takové věci, jakým způsobem jde muž na toaletu. A protože si u toho nedřepl, ale zůstal stát, tak byl zatčen.

A když se podíváte na to, jakým způsobem může působit to, co si čteme v tom zákoně, tak se dostaneme od roviny těch politických totalit na rovinu totality téměř zdravotní, téměř intimní. A to je jeden, řekl bych, jeden z momentů, který musí varovat. A musí varovat právě proto, že k tomu, aby mohl být podobný zákon přijat, tak prostě o něm nelze diskutovat demokraticky. Je o něm třeba diskutovat v nějakém urychleném režimu, režimu, který odmítne logické argumenty projednávání, režimu projednávání, který je silový. Protože prostě vůbec nezáleží na tom, jaké to bude mít dopady. Nezáleží na tom, že sami ti, kteří ho předkládají podle toho, co zaznělo, tak už chápou, jaké to může mít důsledky. A oni mají 108 hlasů, takže jak už jsme slyšeli, tak to prosadí. Ale neuvědomují si, co tím mohou způsobit. Protože já když jsem dával rozhovor nějaké novinářce, která se mě ptala, na to, co, vždyť je to jenom do listopadu nebo do konce, tak já na základě historických zkušeností se obávám spíše toho, že když už prostě bude takový pěkný totalitní pandemický zákon, tak ona se vždycky nějaká pandemie najde.