Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Dovolte i mně i před závěrečným hlasováním pár slov a hlasitý postesk nad tím, jak se vláda a Ministerstvo práce a sociálních věcí staví k přípravě zákonů, které mají být oporou pro ochranu těch nejslabších z nás, týraných, opuštěných a jinak ohrožených dětí.

Ministerstvo práce a sociálních věcí slibovalo změny v systému sociálně-právní ochrany dětí už poměrně dlouho. S návrhem ale přišlo až rok před koncem volebního období, a to s návrhem, který ani systémovou změnu nepředstavuje, naopak otevřeně přiznává, že jeho účelem je především přilepšit pěstounům a zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

Skoro by se zdálo, že v České republice funguje ochrana ohrožených dětí perfektně a do nastaveného systému není potřeba zasahovat. Že postačí jen tu a tam více motivovat pěstouny, nebo přenastavit úřednické postupy spojené s umísťováním dětí do náhradní péče. Jak důležitý je tento bod pro paní ministryni Maláčovou svědčí její absence na tomto jednání. Ale já si dovolím tvrdit, že ten systém, o kterém jsem před chvílí mluvil, nemáme. A od ministerstva jsme očekával mnohem širší zpětnou vazbu na změny nastavené v roce 2013 a jejich vyhodnocení. Čekal jsem, že tyto zkušenosti ministerstvo promítne do předkládaného zákona. Čekal jsem také, že dostaneme přesná a vyčerpávající data o tom, jak ohrožené děti putují systémem a zda jim skutečně umíme zajistit to nejlepší a stabilní prostředí pro život. A měl jsem za to, že budeme mít i tvrdá čísla o tom, kolik volných pěstounů ve kterém kraji máme a zda je jejich kapacita dostačující.

Bohužel se tak nestalo, a my dnes jednáme, podle mého spíš na základě pocitů, než skutečně tvrdých dat. Stalo se ale něco jiného. Vedle licitování o tom, komu se má přidat více a komu méně, napadalo k vládnímu návrhu obrovské množství pozměňovacích návrhů, aniž by bylo jasné, jaké budou jejich dopady do praxe na životy konkrétních dětí a konkrétních ústavů. V reakcích, které pravděpodobně všichni v posledních týdnech dostáváme, je navíc patrné, že současný systém ochrany ohrožených dětí je rozkolísaný, chybí mu stabilita a představuje kolbiště, na kterém se střetává mnoho různých zájmů. V debatě nad případnými změnami pak bohužel převažují, jak už jsem řekl, emoce nad fakty.

V této situaci by bylo logické, že vláda, potažmo Ministerstvo práce a sociálních věcí vezme otěže zpět do rukou a začne proces přípravy této klíčové legislativy znovu koordinovat. Nestalo se. Naopak, za chvíli budeme čelit dlouhému a procedurálně složitému hlasování a zcela otevřeně hrozí, že z Poslanecké sněmovny nakonec vyjde zákon, jehož dopady neumíme dohlédnout. A to je poslední, co si přeji. Já dobře vím, že volání po uvážených systémových a provázaných změnách už zní v parlamentních debatách jako klišé. Jenže zrovna tady bychom na ně neměli rezignovat. Každý nahodilý zásah do systému a jeho dopady bychom měli poměřovat na lékárenských vahách, protože se dotknou těch nejzranitelnějších, dotknou se malých dětí, které nemají nikoho, kdo by se jich zastal.

Rád bych ale zakončil pozitivně. Určitě vítám návrhy na lepší ohodnocení pěstounů, protože ti si to rozhodně zaslouží. A současně vítám i zvýšení příspěvků ZDVOPům. Tímto bych vás rád také požádal o zvážení podpory pozměňovacím návrhům, kterými ODS navrhuje tento příspěvek ještě navýšit. Z praxe, a koneckonců i dopady pandemie covidu na situaci mnoha ohrožených rodin ukazují, že tato zařízení v terénu opravdu potřebujeme. Děkuji za pozornost.