Moje vize ekonomicky úspěšné České republiky je celkem prostá. Je vizí ekonomiky středních tříd.

Úspěšná ekonomika JE ekonomikou středních tříd. V první řadě jsou středostavovské firmy nositelkami inovací. Ekonomika středních tříd je navíc stabilní, protože stojí na hodnotách, nevychyluje se po každých volbách ode zdi ke zdi a nabízí dobré uplatnění širokým vrstvám obyvatel. Ekonomika středních tříd je také spravedlivá, protože je založena na lidech práce, neplýtvá prostředky na ty, kteří se práci vyhýbají, ani neskýtá nezasloužené výhody velkým korporacím.

Je do jisté míry s podivem, že po celých dvacet pět let nehrály střední třídy v politice a následně ani v ekonomice roli, jaká jim právem náleží. Zatímco ke střední třídě se hlásí plných padesát procent obyvatel, jako levici, či pravici samo sebe vnímá jen čtvrtina lidí. Velké souboje se však zpravidla odehrávaly právě mezi vyhraněnou levicí a vyhraněnou pravicí. Střední třídy tento souboj rozhodovaly tím, na čí stranu se aktuálně více přidaly. Ale výsledek vládnutí tím příliš neovlivnily a v jejich prospěch se také nevládlo.

To považuji za chybné. Nejen z politického, ale i z ekonomického hlediska. Uvedu alespoň jeden příklad: zákoník práce. Snad si pamatujete, jaké spory se kolem této – pro ekonomku docela zásadní normy – dlouhá léta vedou. Na tom by nebylo zase nic až tak zvláštního. Jde o hodně a střetávají se zde protichůdné zájmy. Podivné je, jak v podstatě extremistickým způsobem se ony spory řeší.

V zásadě to vypadá takto: Jsou tu dvě stále stejné strany sporu: odbory a zaměstnavatelé. K nim se jako třetí strana v tripartitě přidává vláda. Když je levicová, jde zákoník práce „na ruku“ odborářům. Když pravicová, je tendence práva odborů osekat a posílit práva podnikatelů.

Samozřejmě tyto neustálé změny kursu nepřispívají ani stabilitě, ani ekonomické prosperitě, ani společenskému konsensu. A takto to vypadá u řady jiných důležitých zákonů. Zejména daňových, či týkajících se sociálního a penzijního systému.

Kdybychom dokázali to, co v Německu, které je typickou ekonomikou středních tříd a kde střední třídy prostřednictvím CDU také reálně vládnou, byli bychom dnes daleko dál. Pro podnikání nejsou důležité momentální výhody, či daňové úlevy. Ale stabilita a dlouhodobá předvídatelnost chování systému.

Etika středních tříd je mimo jiné etikou dohody, etikou kompromisu, etikou konsensu. Už sám fakt, že střední třídy jsou nejpočetnější a mají k levici a pravici blíže, než ony k sobě navzájem, je dobrým výchozím bodem. Mám za to, že kdybychom uměli tak jako v Německu jednat pragmaticky, dosáhnout třeba krvavé, ale všemi respektované dohody například na základním znění zákoníku práce, byli by nakonec dlouhodobě spokojeni všichni. Byť v dané chvíli by se možná jak zaměstnavatelé, tako odboráři cítili jako poražení.

Dlouhodobá právní jistota zkrátka váží více, než momentální, ale velmi nejistá výhra. Často dosažená s převahou jednoho, či několika hlasů. A v dané chvíli vyhovující jedné čtvrtině lidí. Kompromis postavený na hodnotách střední třídy jednak vyhovuje dvojnásobnému počtu obyvatel, jednak ani zbytku není tak vzdálen, jako čistě pravicové, či čistě levicové řešení.

Dějiny nás učí, že úspěšnost ekonomiky velmi souvisí s tím, jaké hodnoty společnost vyznává. Řím se svojí svobodou podnikání a vládou práva hravě hospodářsky a následně i vojensky převálcoval kdysi mocný a bohatý Egypt. Středostavovská Velká Británie zvítězila v souboji velmocí, v němž byla dlouho otloukánkem. A dnešní Německo je jasným lídrem Evropy jako země, v níž si střední třída dosud udržuje postavení, které jinde ztrácí.

Čili: vsaďme na střední třídy!

Co to znamená? Čtyři vcelku jednoduché – byť vůbec ne jednoduše dosažitelné věci.

Vsaďme na vzdělání a vědu, na pracovitost a odpovědnost, na solidaritu a sounáležitost, na svobodu a právo. To jsou tradiční hodnoty středních tříd. Ale přihlásit se k nim může každý.

Potřebujeme kvalitní vzdělání už od první třídy a v každé obci v každém regionu. Znamená to i výrazné zvýšení platů učitelů zároveň s většími nároky na jejich kvalitu. Protože co děti nenaučíme od první třídy, nedoženeme ani na střední, ani na vysoké škole. Zároveň potřebujeme takové vzdělání, které mladé lidi připraví na praktický život. Je chybou fetišizovat ať už akademické, či praktické vzdělávání. Obojí má svou cenu. Jen je nutné, aby studentům vždy nabídlo reálnou šanci uplatnit se na trhu práce.

Potřebujeme systém, který odměňuje pracovité a zodpovědné a trestá líné a nezodpovědné. Kdo tvrdě pracuje, musí se prací slušně uživit. Kdo se práci vyhýbá, nesmí žít snadno a lehce na účet druhých. Znamená to zvýšit daňové slevy na poplatníka, či podpořit flexibilní úvazky, abychom maximálně využili lidský potenciál. A také pomoci malým a středním firmám, které čerpají méně dotací a platí více daní, než ty velké. Střední a malé podniky v Německu vytvářejí 70 procent pracovních míst, zatímco u nás jen 50 procent.

Potřebujeme solidární ekonomiku. Lidé musejí mít jistotu, že když poctivě pracují a platí daně, ve stáří nepůjdou o stařecké holi. Případně že jim stát pomůže, když jsou momentálně bez práce. Je dokázáno, že rozumná míra sociální bezpečnosti zvyšuje pracovní potenciál. Rovněž je důležité umět využít i schopnosti zdravotně postižených. Čímž zvýšíme nejen jejich životní úroveň, ale i pocit lidské důstojnosti. Stát musí také podpořit řádnou výchovu dětí – bez nové generace se ekonomika neobejde.

Nakonec, ale ne v poslední řadě potřebujeme naši ekonomiku modernizovat. Nositeli inovací jsou vskutku střední vrstvy. Aby tuto roli mohly plnit, musíme jin nejen zajistit dostatek svobody k podnikání a práci, ale také právní stát, který účinně vynucuje pravidla – a hlavně se jimi sám řídí. Není prosperity ve zbyrokratizované a zkorumpované zemi. Nepotřebujeme hýbat daněmi a vymýšlet nové zákony. Za peníze, které stát dostává – a je jich dost – musí zajistit kvalitní služby, jistotu, stabilitu, svobodu, bezpečí a právo. Zbytek podnikaví občané zvládnou sami.

Tak, a to je celá moje ekonomická vize. Pomožme středním třídám, vládněme konečně v jejich prospěch – a vše ostatní nechme na nich. Buďme normální slušnou zemí, kde vše funguje, jak má.

Buďme středostavovskou zemí. Vsaďme zkrátka nikoli na extrémy, na spory a hádky, ale na rozumný, klidný a silný střed!

Pavel Bělobrádek