Poslední dobou se tu diskutuje o našem návrhu, aby manželství jako svazek ženy a muže bylo chráněno Ústavou. Ptal se mě i novinář z Práva v pátek. Dovolte mi k tomu pár vět.

Dlouhodobě zastávám konzervativní hodnoty. To se o mně ví. Nehraju si na nic jiného. Jsem věřící člověk, křesťan. Katolík, abych byl přesný.

Nikoho by tedy nemělo překvapit, že jako manželství považuji pouze svazek ženy a muže. Dost lidí na nás teď na sociálních sítích útočí, že já a mí kolegové jsme homofobové. NEJSME.

Ptáte se mě, jestli bych se takto choval, kdyby i moje dítě bylo homosexuál. Nevím, co tady čekáte za odpověď. Svoje děti miluji nade vše. Určitě bych je nevyhodil z domu. Nezakazoval bych jim, aby s námi obědvaly v neděli. Naopak... Respektoval bych to. Jsou to přeci mé děti. Samozřejmě bych i rád poznal jejich partnera nebo partnerku. Ale vysvětlil bych jim, že manželství je pouze svazek ženy a muže, tak jako se vzala maminka s tatínkem. Věřím tomu, že by to pochopily.

U nás ve straně máme řadu homosexuálů. Ty by vám obzvlášť mohli potvrdit, že jsou to moji kámoši, zajdeme vždycky po jednání na pivo nebo pokecáme. A ti také nesouhlasí se zavedením manželství pro homosexuály. Sami říkají, že současný stav je dostatečný.

Já chápu, že někteří jsou toho názoru, že takové myšlenky do roku 2018 nepatří, ale prosím vás, akceptujte můj názor. Možná není většinový a není extra populární tady na sociálních sítí, ale já mu věřím. A občas se stačí projít mezi lidmi a zjistíte, že ne všechny názory na sociálních sítí mají pak stejnou vypovídající hodnotu. Není to nenávistný názor. Pokud chtějí homosexuálové nějaké práva, upravme je v občanském zákoníku a nazývejme věci pravým jménem. Často teď čtu, že partner nedostane informace o zdravotním stavu toho druhého. To je ale pochybení nemocnice, zákon to umožňuje.