Krásný podvečer, dámy a pánové. S nedávným vstupem do druhé poloviny svého života jsem se rozhodl možná k hrůze některých z vás, že budu říkat to, co si myslím. A že když pro to budou i objektivní prokazatelná fakta, tak že své myšlenky budu vydávat za pravdu.

Dovolte, abych - těch citátů už tady pár zaznělo, tak přece jenom zacituji z jedné z mých oblíbených knih, která se jmenuje "Čtyři dohody" od Dona Miguela Ruize, která hovoří o slovech a říká, že i jediné slovo může být tak mocné, že změní nebo zničí životy milionů lidí. Také říká, že každý člověk je kouzelníkem. Svým slovem můžeme buď někoho zaklít, anebo ho z nějakého zakletí osvobodit. Svými názory kolem sebe neustále šíříme kouzla.

Příklad: Spatřím přítele a řeknu mu, co mě právě napadlo. Řeknu "Vypadáš nějak špatně, nemáš rakovinu?". Jestliže se s tím ztotožní, do roka ji dostane. Taková je síla slova. To říká Don Miguel Ruiz.

Jsem přesvědčen, vážené poslankyně a vážení poslanci, že dnes vlastně vůbec nejde o nějakou důvěru vládě, že dnes nejde o to, jestli vláda Jiřího Rusnoka bude vládnout, nebo respektive jestli dostane naši důvěru, protože už jsme slyšeli z úst pana prezidenta, že ona bude vládnout tak jako tak bez ohledu na to, jak dopadne naše hlasování. Dokonce je možné, že bude vládnout relativně dlouho.

Ono dokonce dnes nejde ani o to, jestli tato vláda bude dobrá nebo špatná. Když se podívám na její estetický dojem z hlediska jakýchsi objektivních parametrů, to znamená odbornost, vzdělání, manažerské kvality jednotlivých představitelů vlády, tak jak je za sebou vidím, tak si dokonce dovedu představit, že to možná bude vláda překvapivě dobrá a že možná bude lepší než mnohé z těch polistopadových vlád, které tady vládly před ní.

Dokonce dneska ani nejde o programové prohlášení vlády. To je totiž vlastně jenom rétorickým cvičením postaveným na základním algoritmu uspokojit levici a uspokojit pravici. A budeme-li rozumní a objektivní, tak jak to třeba udělal Michal Doktor, a rozpitváme to programové prohlášení, tak vlastně zjistíme, že ono taky je docela dobré, ale že ten problém je někde úplně jinde. Že je prostě v tom, že za dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm měsíců se z něj vlastně nedá pořádně nic splnit.

Dokonce jsem přesvědčen, že toto dnešní hlasování ani není i o obraně liberální parlamentní demokracie proti prezidentské autokracii. Z mnoha důvodů. Jednak si nejsem jist, kolik nám té liberální parlamentní demokracie vlastně tady zůstalo - naší zásluhou. A potom, když se vlastně podívám, jak k této situaci, k tomuto politickému - řekněme - střetu vlastně vůbec došlo, tak mezi těmi vášnivými kritiky té prezidentské autokracie dnes já vidím vášnivé obhájce sotva před několika měsíci přímé volby prezidenta této země. A upřímně řečeno stejně tak jako problém, jestli existují poslední zbytky liberální parlamentní demokracie, anebo už spíš té prezidentské - nastupuje síla prezidentské autokracie, tak já tady vidím stejné zlo v tom, že řada z těch, kteří obhajovali přímou volbu a hlasovali pro ni, tak dneska říkají "Musíme změnit ústavu. Musíme omezit pravomoci pana prezidenta.". A říkám si, my s tou ústavou zacházíme, jako by to byl cár papíru. A upřímně řečeno v tom já také mimo jiné vidím ohrožení naší liberální parlamentní demokracie, je-li vůbec nějaká.

Já dnešní hlasování ani nevidím jako střet mezi levicí a pravicí. Bylo tady naznačeno, že je to možná kus střetu uvnitř levice, ale stejně tak by se dalo říct, že je to kus střetu uvnitř pravice. Takže ani tady nesouhlasím s mnoha svými předřečníky.

Dokonce toto hlasování ani není o předčasných volbách. Víte, ona totiž otázka, komu vlastně vyhovují předčasné volby, což je základní funkční algoritmus v rozhodování politické strany, tak vůbec nemá jednoduchou odpověď. Není náhodou asi nejspíše, že dnes s diskusí a hlasováním o důvěře vládě Jiřího Rusnoka byl zahájen monstrproces, tzv. politický proces roku a možná politický proces desetiletí, anebo dokonce politický proces polistopadové éry Československa a České republiky. Nebo je snad někdo v této Poslanecké sněmovně, kdo si myslí, že to je náhoda?

Víte, dovedeme si představit, co se stane do předčasných voleb, které třeba budou v září, nebo v říjnu anebo v listopadu? Budeme-li uvažovat, že budou, co se stane v kontextu tohoto politického monstrprocesu na levé části politického spektra. No jo, ale kdyby takhle uvažovala pravicová strana a kdybych si dovolil citovat z dnešního projevu Miloše Zemana, prezidenta republiky, a já tak neučiním, protože nechci tady společně s Donem Miguelem Ruizem vytvářet ta oblaka hrůzy a strachu, tak bych si mohl zrovna tak představit, že tady budou nějaké jiné procesy a možná jiné monstrprocesy.

A že nebudou jenom na levici, ale že budou i na pravici, a ony možná na pravici už jsou. Nebo nejsou? Není tato politická situace způsobena událostí,která s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou nejen překvapila jenom nejdřív,ale možná vyděsila a pak teprve potěšila leckoho z vás před sotva dvěma měsíci.

Dámy a pánové, já jsem přesvědčen o tom, že když si odpovíme na otázku, co je tedy zásadním zápasem, který dnes v této zemi svádíme, tak že svádíme zápas, který možná řeknete, že to zní příliš teatrálně nebo že je v tom obsaženo příliš mnoho patosu, ale že je zápasem o poslední zbytky nedotknutelnosti našeho soukromí a o poslední zbytky svobody, kterou jsme tak těžce získali po revoluci v roce 1989.

A dovolte, abych si jednou dovolil souhlasit s dnešním projevem prezidenta této země, který řekl: Mladá fronta DNES má vždycky pravdu. Tak bych si dovolil s vámi sdílet jeden z nedávných příběhů, který jsem zažil.

Myslím si, že dnes s ohledem na nedotknutelnost soukromí a svobodu v této zemi a obranu této svobody je to příběh symbolický. On není nijak zásadní, ale o něčem vypovídá. Představte si, že jeden údajný brněnský hospodský, kterého Mladá fronta DNES onálepkovala jako policejní informátor, ale který zároveň jakoukoli spolupráci s policií následně popřel. Údajně informoval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu o tom, že ve vile, kde žije bývalý pražský primátor a poslanec Pavel Bém s rodinou, má dojít ke krádeži sto milionů korun. Tuto krádež mají údajně organizovat dva policisté. Krádež údajně nemá být oznámena, protože údajné peníze mají pocházet z údajné trestné činnosti. Případ má údajně souviset s vyšetřováním případu Jany Nagyové a s údajným manipulováním veřejných zakázek tzv. kmotry, Romanem Janouškem a Ivo Rittigem.

Na základě těchto fascinujících údajných informací se obrátí bdělý ÚOOZ na Generální inspekci bezpečnostních sborů, a ta v roli zodpovědného akčního hrdiny s velkou pravděpodobností poprvé ve své historii rozhodne o sledování dotčené vily. Abychom si rozuměli, GIBS nevytváří pouze čestnou stráž před domem, nepomáhá mé manželce s popelnicí, ale pro jistotu nasadí odposlechy všech telefonů členů domácnosti, včetně dvou synů, není vyloučeno, že i dvou kocourů. (smích) Ti totiž vystupují v samotných odposleších se jménem Černoch či Bilbo a Smeták. (smích) Počkejte.

Z titěrné analytické práce kriminalistů specialistů obvykle vyplývá, že tato jména jsou ve skutečnosti šiframi, hesly anebo symboly. A pro vlastní odhalení zločinu totiž mají zásadní význam. Navíc z odposlechu vyplývá, že oba kocouři mají nadpřirozené, na zvíře, rozumějme tomu, nadpřirozené schopnosti a v duchu bulgakovovského poetismu z románu Mistr a Markétka jsou schopni proměnit papír v peníze či cihly ve zlato.

Takže aby řeč nestála, GIBS nasadí také prostorové odposlechy a další specializovanou operativní techniku do požárních hlásičů, kamery, bezpečnost nade vše, jenom jaksi zapomene informovat obyvatele zmíněného domu, že by jim mohlo hrozit nějaké nebezpečí, protože když se vám do domu vloupe, to je jedno, jestli je to policista, nějaký parchant, s prominutím, s velkou pravděpodobností, když ho budete konfrontovat s jeho nekalým zájmem, tak vás třeba může zabít.

GIBS tedy tento meziválečný domek s veškerou péčí o jeho exteriér, interiér, obyvatele, sleduje. Do domu se však nikdo nevloupá, z odposlechů nic nevyplyne, nepodaří se získat důkazy o existenci peněz, GIBS ani ÚOOZ se k celému případu nevyjádří.

Dovolte mi tedy, abych se k tomu případu aspoň vyjádřil já. A možná zde na půdě Poslanecké sněmovny využiji plnohodnotně poslední zbytky mé nebo naší poslanecké imunity, která odolala nájezdníkům z východu, ze severu, ze západu, z jihu. Nemíním se zabývat analyzováním toho, na základě jak relevantních, kým podaných, v jak bdělém či intoxikovaném stavu podaných informací se rozhodne ÚOOZ k činu, tedy k předání údajného případu GIBS. Nezajímá mě ani, jestli v takovém případě má GIBS povinnost v první řadě prověřovat údajné podezřelé policisty, jestli to dělá, nebo nedělá. Ani nehodlám zkoumat či spekulovat, zda tímto krokem chtěl pan plukovník Šlachta v připravovaném, ale ještě nespuštěném vládním puči, protože to je nějaký květen jestli se nepletu, nebo duben, do hry vtáhnout další bezpečnostní orgán této země, možná spřátelený, já nevím, tedy GIBS, a získat "poctivý materiál" pro rozšíření okruhu obviněných. Je to možné. Následně vazebně stíhaných. A nemusí to být pravda, nevím, ani to není teďka důležité.

Daleko důležitější je pro mě skutečnost, že na základě takto neuvěřitelné, vykonstruované, absurdní spekulace, za kterou by se nemusel stydět, kurva fix při mém modrém ptáku - nezlobte se, já tady nepoužívám sprostá slova, já cituji klasika. Ani mistr absurdního dramatu Alfred Jarry se svým Otcem Ubu, a teď se omlouvám dámám, pouze jsem si dovolil tohoto divadelního a dramatického mistra citovat, možná jsem si jenom trošku popletl barvy. Nevím, jestli tam nebylo, kurva fix při mém zeleném ptáku. Ale ono to je jedno vlastně.

Mám-li být upřímný, nejde vůbec o mě. Sdělovací prostředky přicházejí a říkají, politik přece musí být připraven na omezení soukromí. Přeložme si to. Politik musí být připraven na to, že nemá žádné soukromí. Já říkám ano. O mně může kdokoli, o panu kolegovi, o panu kolegovi může kdokoli, o panu kolegovi může kdokoli napsat co chce, kdykoli, bez důkazů, a my, vy se nemůžeme bránit. Že nám jiní političtí protivníci či straničtí souputníci nechávají nejspíše - nevím, já nevím - nejspíše protizákonně nasazovat operativní techniku pomocí současných či bývalých policejních agentů, pracujících pro bůhví koho, to mi taky vlastně ani nevadí. Že mi špiclují telefon a jezdí za zadkem horda do bondovek zamilovaných magorů s foťáky a kamerami, to mně taky nevadí.

Ani mně nevadí, že s kamerami, umístěnými v požárních hlásičích se dívají na mé padesátiletým sportováním vycvičené svalnaté tělo (smích, potlesk), když se jdu po ránu sprchovat do koupelny. Ani se nebudu stydět za to, když při pojídání hamburgerů a popíjení gambáčů v pozdních nočních hodinách unavení investigátoři v nedalekém vanu sedící budou komentovat moje sexuální výkony po třicetiletém manželství. Konec konců, vždyť ani oni nemají jednoduchou práci přece. A tak si mohou také užít trochu toho sexu ve městě v přímém přenosu. (smích, potlesk)

Víte, oni před sebou mají dlouhou noc a trocha vzrušení přece neuškodí. Víte, jako lékař se dokonce ani neurazím, když budou komentovat moje mimořádné výkony v oboru autoerotiky. (smích) Jako lékař - počkejte, nesmějte se - jako lékař - psychiatr, já bych jim to doporučil.

Že si nahlas občas zakroutím hlavou, v jaké banánové republice to vlastně žijeme, jak je možné, že generály vojenské kontrarozvědky přichází před zraky téměř televizních kamer zatýkat nějací plukovníci při podobné akci, při akci na Úřadu vlády s nasazením těžké bojové techniky.

A nezlobte se, ale padající premiér v tu chvíli se na ně kouká se slovy, konejte svoji povinnost. Že si do toho občas vstoupí s nespokojeným hlasem i moje střevní peristaltika hlasitým komentářem, to chlapci samozřejmě všechno slyší. To mi taky nevadí. Že ovšem bdělí a investigativní strážci pořádku komentují při nočních hrátkách bujné poprsí mé ženy, koneckonců je z Dejvic, a že vstupují do intimity partnerského života mých synů, tak to už mně vadí hodně. A za ještě víc perverzní a nebezpečnější fakt považuji skutečnost, že tyto operativní úkony nikdo ve skutečnosti nehlídá, nekontroluje, nesuperviduje, že z vůle našich policejních orgánů a neuvěřitelná benevolence laxnosti, pokrytectví státních zástupců a soudů takové zlo umožní. Asi bych byl schopen pochopit toto chování u hrozby teroristických útoků. Asi bych byl schopen pochopit takovéto jednání u hrozby násilných trestných činů, které ohrožují lidské životy. Pochopil bych to i u organizovaných zločineckých skupin, které obchodují se zbraněmi nebo s drogami či dokonce s lidmi. Ale to je asi tak všechno. Petr Nečas nazval v jednom ze svých posledních rozhovorů konání policie a prokuratury jakobínskou inkviziční, protikorupční mafií, kdy je dovoleno vše. Já jsem smutný z toho, že si to pan premiér neuvědomil dříve a také je škoda, že tomu jako nejvyšší představitel exekutivy této země nestačil zabránit. Vůbec největší škoda je, že jsme vlastně my, všichni, společně tady toto inkviziční jakobínské tažení nějakým způsobem podporovali. Obávám se, že tím se stalo to, že celý boj proti organizovanému zločinu a proti tomu skutečnému zlu v této zemi dostal úplně neuvěřitelný tvar a že mohla zde vyrůst obskurní, nezlobte se na mě, pro mě to takto je, populistické uskupení, které zhodnoceno odstupem let nic dobrého na žádné úrovni správy České republiky neudělalo a už neudělá. A obávám se, že toto by mělo být hlavním měřítkem posuzování kvality práce politiků, nikoliv jenom to, co říkají, jak se u toho tváří, případně co o tom říkají a jak se u toho tváří média. Prostě důležité je, co tady je a co zůstává.

Za další perverzní a dramatický rozměr ohrožující svobodu a demokracii v této zemi, považuji roli některých sdělovacích prostředků, o kterých pan prezident říká, že mají vždycky pravdu. Jejich vztah či procesní provázanost při genezi a řízení jednotlivých tzv. kauz. Nehovořím o tom, že Mladá fronta dnes a celé vydavatelství Mafra dlouhodobě sprostě a bez důkazů lže. Že za své lži nenese žádnou odpovědnost, že neexistuje sebemenší korektiv či kontrola této práce. Ne, o tom vůbec nehovořím. Ani o tom, že to dělá celá řada dalších médií. Že si bez důkazů, pouze s použitím zpravodajských manter, podle dobře informovaného zdroje, podle zdroje, který nechtěl být jmenován, nebo s použití syntaktické vaty slůvek údajný či možná, že si vymýšlí virtuální realitu, která, jak říká Don Miguel Louis ničí lidské životy. Že jejich absolutní moc je v zásadě nedotknutelná a soudem už neopravitelná. Nehovořím ani o tom, že se takto vytváří naprosto zničující, devastující, depresivní atmosféra v celé této zemi, která se nutně musí promítat do všech oblastí společenského života, nejenom do oblasti politické, ale, dámy a pánové, já jsem přesvědčen, že i do oblasti ekonomické. Hovořím naopak o banálních detailech běžné policejní a mediální práce. Policista, vyšetřovatel, státní zástupce poskytuje sdělovacím prostředkům většinou protizákonně procesní informace části obsahu vyšetřování, média pak vytváří "pravdu", podle které je celý případ posuzován. Naštěstí ještě občas existují statečné a nezávislé soudy, byť tato goebbelsovská mediální masáž nemůže alespoň trochu podvědomě nezasáhnout do myšlení sebenezávislejšího strážce spravedlnosti. Nemůže. Prostě nemůže.

Za možná vůbec největší nebezpečí pro tuto zemi považuji skutečnost a tím končím své vystoupení, že významná česká média jsou dneska vlastněna jedinci či podnikatelskými entitami, které jsou u zrodu politických stran či dokonce, kteří sami do politiky vstupují. A ptám se, kde je elementární garance přinejmenším té verbální jistoty na úrovni slova, ne na úrovni skutku, že existuje něco, taková fiktivní realita, jako je tzv. objektivní ověřená skutečnost.

Dovolím si tvrdit s vědomím již vyřčeného, že to znamená konec tradičních politických stran. Konec tradičních politických stran a že i toto je obsahem střetu resp. následného hlasování, které tady za pár minut proběhne. Totiž aby ODS mohla přežít, musela by se taková média koupit. Pokud sociální demokraté chtějí přežít, musí udělat to samé. Pokud tak neučiní, stanou se v následujících letech objektem postupné demontáže jakobínskou, inkviziční, protikorupční, policejní, justiční a mediální mafií. Děkuji za pozornost a omlouvám se za délku mého vystoupení.