Částečná změna poměrů nastala až 60. letech 20. století, kdy docházelo k uvolňování na základě hospodářských reforem (Ota Šik), které politicky vyvrcholily v „Pražské jaro“ 1968. Nastal odklon od ortodoxní komunistické linie, odsouzení politických procesů, zrušení cenzury a přiklonění se k západnímu trendu levicového hnutí. Generální tajemník ÚV KSČ, Alexander Dubček, nazval onen proces „Socialismus s lidskou tváří“.

Tento pokus, reformovat reálný socialismus, byl ukončen vpádem armád „Varšavské smlouvy“ dne 21.08. 1968 – celkem cca. 6300 tanků, 5600 obrněných vozidel, 800 bojových letadel, 220 vrtulníků a 750 000 vojáků bojové pěchoty.  

V následujících letech došlo opět k návratu tvrdého bolševického směru, oficiálně zvaném „období normalizace“. V KSČ proběhly rozsáhlé čistky. Každý třetí člen byl vyloučen. Tato opatření postihla celkem cca. 500 000 členů KSČ.

Na druhé straně se podstatně zlepšila hospodářská situace a vůči ostatním státům východního bloku zaznamenala ČSSR nejvyšší životní úroveň. Statisticky jsme se sice nacházeli za NDR, ale to odpovídalo pouze hrubému příjmu obyvatelstva. Tzv. na „černo“ byla mzda československého občana přibližně o trojnásobek vyšší než v NDR. Ilegální směna za valuty fungovala a byla trpěna v každém okresním městě (Tuzex). Odhadovalo se, že každý desátý občan ČSSR disponuje západními valutami, které vydává v Tuzexu a nebo je bere sebou na zájezdy do Jugoslávie, kam se jezdilo dokonce na občanský průkaz a výjezdní doložku. Něco takového bylo v NDR nemyslitelné a normální smrtelník se tam do Jugoslávie nikdy nedostal. ČSSR a Polsko byly jediné dva státy východního bloku, kde bylo možno, bez větších zádrhelů i vycestovat na západ. Zájezdy do Francie, Itálie a Řecka byly sice silně předražené, ale ta možnost, na rozdíl od NDR, Rumunska, Bulharska a SSSR zde byla. I to patřilo k životní úrovni občana ČSSR.

To vše způsobovalo, že na rozdíl od Polska (Solidarita) a NDR (sdružení kolem křesťanských institucí), u nás nedocházelo k masovým protestům. Opozice se soustředila především kolem malé skupiny intelektuálů, jenž založili „Chartu 77“ pod vedením Václava Havla. Většina tehdejších znalců východní Evropy v USA, Velké Británii, Francii a v SRN nepředpokládali, že by se mohl československý komunistický režim v listopadu 1989 sesypat jak domeček z karet.