Vrcholné oslavy se dějí vždy ve vztahu k nějakým kulatým výročím, končícím „0“ nebo „5“. Podle jaké logiky dochází k celorepublikovým obrovským oslavám, za účasti mezinárodní diplomacie, již v roce 2015 (97. výročí), je neproniknutelnou záhadou. Patrně to bude zase nějakou nepředvídatelnou Zemanovou lihovou imaginací, že se asi roku 2018 již nedožije...

Vlastně bychom měli oslavovat 01.01. 1993, tedy vznik České republiky. Ovšem jak v tuto alkoholickou dobu postavit prezidenta Zemana i některé další vrcholné politiky na nohy a donutit je k tomu, aby se nepotáceli, hovoříce opět z cesty? Možná, že právě toto je onen hlavní důvod, proč se slaví vznik ČSR a nikoli vznik ČR... Vznik ČSR byl neštěstím. Vznik ČSSR byl národní katastrofou. Vznik ČSFR byl nefunkční... Teprve vznik ČR nám přinesl samostatnost, suverenitu a rovnost v NATO tak jako v Evropské unii. Přesto, trvalo to celých dlouhých 86 let než jsme se ke kýženému cíli konečně dopracovali. Jsme tím součástí evropského svazku, který je po USA nejsilnějším světovým hospodářským gigantem. A tak jsme se stali světovou velmocí – i když poněkud nepřímo. Měl by se tedy slavit 01.01. 1993 jako nejslavnější a nejšťastnější den v dějinách českého národa. To, co tomu předcházelo byly pouze královraždy, náboženské intolerance, války, revoluce, hlad, bída, totalitní diktatury - nacismus a komunismus, justiční vraždy...

Jednou větou: profily lidských selhání a osudových katastrof. A to, jak v dobách monarchie, tak v dobách nepovedených, prolhaných, resp. totalitních republik. ČSR se realizovala v letech 1918 – 1938, coby francouzský protektorát (cordon sanitaire) k zabránění pronikání ruského bolševizmu do střední Evropy. Tu samou úlohu plnilo Polsko. K zabránění pronikání bolševizmu na Balkán, vznikla Jugoslávie. To vše pod kontrolou a vedením francouzských vlád. Paříž navíc zakázala ČSR a Jugoslávii federativní uspořádání státu. Masarykova „teorie československého Švýcarska“ (přednesena Edvardem Benešem v Saint Germain 1919), byla francouzskou vládou obratem ruky přísně zakázaná.

Pakliže dnes slavíme 28. říjen 1918, jako vznik již od roku 1960 neexistujícího státu (od roku 1960 jsme se stali ČSSR a k názvu ČSR jsme se už nikdy nevrátili), podívejme se nyní - bez předsudků, líbivých legend a bájí, co vlastně slavíme: To ovšem bylo nutné, neboť Francouzi nás tunelovali, kde se jen dalo. Museli jsme každý rok platit celkem dvakrát.

Jednou „odměnu za osvobození“ a současně „pokutu za to, že jsme bojovali s Rakouskem proti Francii“. Prostě krást a vydírat se dá na všem! ČSR žádným samostatným státem nikdy nebyla, nýbrž přísně střeženým francouzským protektorátem. Prostřednictvím Francouzské vojenské mise v Praze a tzv. „druhého oddělení“ v Milovicích (francouzská výzvědná služba - Deuxieme Bureau), měli francouzské vládní kruhy absolutní kontrolu nad státem. Někdy to nabývalo až extrémních rozměrů. Zde je citát Tomáše Bati z rozhovoru s ministrem civilního letectví ČSR, Ing. Janem Bervidou: „Stojí mi těsně za zadkem a dohlížejí na každou tkaničku!“. Francouzský historik a bohemista Ernest Denis (uměl výborně česky), doporučil vládním kruhům v Paříži, aby Čechům, místo Svatováclavského chorálu, byl nařízen politicky nezávadný a nenásilný „Kde domov můj“ (píseň z druhořadé divadelní hry od Josefa Kajetána Tyla „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“). Francouzská vláda nám vnutila vlajku - „francouzská trikolóra“.