Toto sdružení neschopných závistivců provádělo všude, kde se dostalo k moci, ty nejsprostší loupežné krádeže ve velkém, pod krycími hesly „znárodňování“ a „zestátňování“. Lehko zneužitelní socialisti jako např. Edvard Beneš, Milada Horáková, Jan Masaryk a ostatní, jim v tom ochotně a vydatně pomáhali.

Komunisté se vždy vydávali za „ochránce proletariátu“ a za „předvoj dělnické třídy“. Když se však dostali k moci, dělnickou třídu nechali pracovat ve vlastním stranickém zájmu a místo proletariátu začali chránit sami sebe.

Nicolae Causescu si v rumunské Bukarešti nařídil pro sebe postavit největší palác na světě. Josip Broz Tito si nechal vybudovat v Jugoslávii několik luxusních vil a navíc si na Jadranu koupil soukromý ostrov. Leonid Brežněv měl přepychovou rezidenci na pobřeží Černého moře a zásadně jezdil v autech spičkových západních značek atd.

V té době vznikl v SSSR vtip, že oficiální bankety jsou přepychové žranice, kterých se zůčastňuje dělnická třída prostřednictvím svých vládních zástupců.

V Československu komunisté neukazovali svá bohatství tak na obdiv jako tomu bylo jinde, nýbrž se spíš soustředili na „neviditelné“ krádeže.

Ministr vnitra, Rudolf Barák, si nakradl, i s pomocí celé rodiny, několik milionů Kčs (mimo jiné pokoutné podvody s japonskými tranzistory) a nehodlal se rozdělit s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným.

Ten dilema vyřešil tím, že nechal zavřít celou Barákovu rodinu: „V květnu 1974 uzavřela Generální prokuratura případ konstatováním, že Barákovo jednání neslo všechny skutkové znaky trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, páchaného formou zpronevěry, případně podvodu.“

Dalším komunistickým potentátem byl generál Jan Šejna, zvaný „semínkový generál“. Na „černo“ zprostředkovával prodej semena jetele a vojtěšky vybraným JZD a navíc prodával vojenská auta a nářadí ze zásob ministrstva obrany. Když se 1968 tyto milionové zakázky provalily, okamžitě emigroval se svým synem a milenkou přes Itálii do USA, kde se vůči CIA vydával za „politického uprchlíka“.

Zdá se, že pokračovatelem zmíněné tradice je „ochránce proletariátu“, místopředseda KSČM, Miloslav Ransdorf.

Na rozdíl od Baráka a „semínkového generála“ Šejny, toho má tento člen „předvoje dělnické třídy“, na krku ovšem daleko více než jeho předchůdci, protože podvody v parlamentní demokracii probíhají daleko snadněji než v totalitě. Podívejme se na něho poněkud z blízka:

Zmíněný „bojovník za práva proletariátu“ a europoslanec se nejdříve specializoval na dopravní nehody.

K první z nich došlo v červnu 2007 v pražských Dejvicích, kdy „předvoj dělnické třídy“ přejel přecházející matku na přechodu.

Hned rok na to se mu poštěstilo (opět na přechodu), srazit na zem, přecházející osmnáctiletou dívku. Tentokrát v pražské Karlovarské ulici. Žena sice utrpěla těžké poranění hlavy, ale incident přežila.

Zatím naposledy havaroval „ochránce proletariátu“ v roce 2010, kdy přehlédl projíždějící vůz se kterým se vzápětí srazil.

Jak je to možné, že onen „revolucionář“ nepřišel o řidičský průkaz, je neproniknutelnou záhadou.

Ačkoli „rudý proletář“ Ransdorf vydělává, coby europoslanec, okolo 200.000,- Kč měsíčně (průměrný plat nekomunistů v ČR je desetkrát nižší, tedy cca. 20.000,-), přesto se mu daří nasekat milionové dluhy aniž by bylo patrno za co.

Již začátkem roku 2012 začala rozsáhlá kauza týkající se jeho zadlužení. Celková dlužní částka se pohybovala okolo 17 milionů korun. Jak při svých mohutných příjmech „vůdce proletariátu“ mohl způsobit tak gigantické dluhy, je další nevysvětlitelnou záhadou.

Ransdorfovi hrozila exekuce jeho vily a bytu v soukromém vlastnictví v Praze. „Předvoj proletariátu“ nebydlí pod mostem, kde by nejraději viděl sedět všechny kapitalisty, nýbrž vlastní svojí vilu a byt.

Tak např. „proletářský revolucionář“ si vypůjčil od svého přítele Vratislava Šlajera cca. 700.000,- Kč a ani ho nenapadlo něco vracet. To je ovšem u „předvoje dělnické třídy“ naprosto běžné, „znárodnit“, resp. „zestátnit“ a ani korunu vrátit nazpátek – za zpěvu internacionály!

Poté, co se dlužník začal postiženému úmyslně vyhýbat (Šlajera zavřít, ani oběsit Ransdorf nemůže nechat, neboť komunisti zatím nejsou u moci), pověřil věřitel své právníky, aby s ním jednali jako s každým normálním dlužníkem – včetně penále. Následkem toho se mezitím část dluhu vyšplhala na 7 milionů Kč. Další část dluhů tvoří suma 3 miliony Kč (byl dlužníkem u zkrachovalé kampeličky Unibon) a zbytek položky do 17 milionů jsou dluhy u jistého Miroslava Brana.

Proč Ransdorfovi tito lidé půjčovali tak obrovské částky a co tím vlasně sledovali, nelze spolehlivě objasnit. Každopádně v roce 2013 podává ředitelka Muzea dělnického hnutí, RSDr. Libuše Eliášová, na europoslance Ransdorfa trestní oznámení kvůli podvodu a snahy o vytunelování muzea.

Jako zázrakem „předvoj dělnické třídy“ hravě uniká všem soudům a ve své „revoluční činnosti“ se pokouší „znárodňovat“ i nadále.

Tentokrát se „dělnická třída“, prostřednictvím svého europoslance, rozhodla vrhnout na umění. Ransdorf koupil sbírku cca. 400 obrazů od Pabla Picassa, Marc Chagalla, Maxe Pechsteina, Vasilije Kandinského, Maxa Ernsta, Henri Matisse a dalších. Majitel sbírky vyžadoval 12 milionů Kč.

Protože se posléze prokázalo, že jde o padělky, nechal kupec vytvořit za dalších 100.000,- Kč falešné posudky. Ty zařídil jistý Jiří Kotas. Mohlo se tedy s prodejem začít. Celkem 70 obrazů našlo své zájemce v celkové částce 10 milionů Kč. Za krátký čas udeřila policie a spadla klec...

„Předvoj dělnické třídy“ se vydával za poškozeného, byl pozván k soudu jako „svědek“ a jako „svědek“ rovněž soud opustil.

To, že je justice „slepá“, to víme již z dob starého Říma. Někdy však bývá také až neuvěřitelně blbá a zdá se, že v tzv. „právním státě“ se s tím nedá nic udělat...

Nyní si „proletářský revolucionář“ usmyslel „znárodnit“ švýcarskou banku o v přepočtu o 9,45 miliard Kč. Vzal si k tomu ještě jakousi tříčlenou skupinku Slováků. Revoluční „zestátnění“ oněch 9.45 miliard Kč, bylo však tak diletansky naplánováno, že „předvoj dělnické třídy“ byl prakticky zatčen hned u přepážky.

Tak jako v případě falešných posudků k obrazům, tak i ve švýcarské bance předložil „bojovník za práva dělnické třídy“ falešné doklady. Jednalo se o tak méněcenné padělky, že to na první pohled poznala i službu konající zaměstnankyně, která obratem ruky zavolala policii.

Tři přítomní Slováci prý byli tzv. „býlí koně“. To znamená spolupachatelé, kryjící „znárodňování“ finančního obnosu, již zmíněných 9,45 miliard Kč.

Když policie odváděla podvodníky v poutech do místního kriminálu, bránil se „předvoj dělnické třídy“ Ransdorf, tvrzením, že se chtěli všichni tři najednou pouze na něco zeptat... Ano, to se zdá být velice důvěryhodné, neboť komunisti doposud ještě nikdy nikomu nic neukradli – pouze se vždycky chodili jenom ptát!

Zbývá jenom, aby prezident Miloš Zeman tuto snaživou osobnost příští rok vyznamenal „Za zásluhy“, neboť onen komunistický europoslanec opravdu „maká“ a napáchal toho již vskutku bezpočet...