Není obvyklé, aby se ministr zahraničí demokratického státu vyslovoval v podobném duchu, jako to činil „vůdce proletariátu“ ze začátku minulého století, sovětský bolševik a soudruh Vladimír Iljič Lenin. Leč připomenu slova Leninova: „Kapitalismus se přeměnil ve světový systém koloniálního útisku a finančního deptání obrovské většiny obyvatelstva zeměkoule hrstkou pokročilých zemí. A o tuto „kořist“ se navzájem dělí dva nebo tři světovládní, po zuby ozbrojení lupiči (Amerika, Anglie a Japonsko), kteří strhují do své války za rozdělení své kořisti celý svět“.

A nyní slova pana ministra zahraničí České republiky: „Je třeba si připomenout, za kolik životů mohly v minulosti zločiny západních kolonialistů…“

Chápu, že pan ministr je zřejmě ještě odchovancem komunistického výkladu historie a tak jak se to naučil papouškovat v době svého školního mládí, tak to papouškuje dodnes. Máme však už čtvrtstoletí od pádu železné opony a to je snad už dost dlouhá doba na to, aby si zejména nejvyšší představitelé státu mohli poopravit zažité názory komunistické výchovy a aby pochopili, že svět mohl být trochu jinačí, než jak nám ho zprostředkovávali komunističtí ideologové.

Především, doba kolonialismu nebyla žádnou dobou temna a bezbřehého zabíjení, ale naopak v mnoha částech světa dobou úsvitu, dobou formování nových společenských uspořádání, dobou přechodu od kmenových a feudálních struktur společenského uspořádání k národnímu sebeuvědomění a počátku svobodné kapitalistické společnosti s více (Indie, Ghana) či méně (třeba Severí Rhodesie – Zambie) zažitými demokratickými způsoby. Pan Zaorálek hovoří o Indii, leč většina uváděných mrtvých nebyla zabita tzv. britskými kolonialisty, ale padla ve vzájemných válkách mezi jednotlivými feudály, jejichž cílem bylo udržení osobní nadvlády nad poddaným obyvatelstvem a zachování tradičního systému společenských kast.

Nelze ovšem zavírat oči nad tím, že kolonialismus byl nezřídka doprovázen násilnostmi vůči místnímu obyvatelstvu. Rozhodně se však nejednalo o běžnou praxi a ujišťuji pana Zaorálka o tom, že každá taková nespravedlnost se v mateřských zemích setkávala s odsouzením a odmítnutím. Doporučuji panu ministrovi přečíst si například memoáry britských ministerských předsedů počátečního koloniálního období Disraeliho a Gladstona, kde se dozví, jak citlivý byl pro mateřskou zemi problém kolonií a jak pro ně bylo někdy obtížné obhajovat imperiální ambice v parlamentu nebo vůči vlastnímu obyvatelstvu. Jakákoliv tvrdost vůči původním obyvatelům znamenala otřes kabinetu a často odstoupení vlády. Strážci pořádku v koloniích byli jednak opozice hlídající každou libru rozpočtu určenému koloniím na úkor mateřské země, a jednak církev a její misionáři, kteří ze všech sil pomáhali k rozvoji místního obyvatelstva.

A dovoluji si upozornit, že to byly koloniální země, kdo přinesl do feudálních temnot spojených s otrokářskou praxí nejen první paprsky civilizačního světla, ale také technický pokrok a výstavbu infrastruktury.

Uvědomuje si ministr Zaorálek, že to třeba bylo Spojené království, kdo se zasadil o zrušení otroctví v Africe již v roce 1834? A je si vědom skutečnosti, že v rámci otrokářského systému byly až do té doby běžné praxe lovu otroků, desetitisíce lidí pak umíralo v okovech ve smrtících pochodech z nitra Afriky k Indickému oceánu a pak při plavbách na plantáže v Severní nebo Jižní Americe? Je si český ministr zahraničí vědom skutečnosti, že teprve britská administrativa učinila přítrž tomuto nelidskému řádění?

Pan Zaorálek hovoří o 3 milionech mrtvých ve Vietnamu. Ale dodejte, pane ministře, že většina mrtvých je výsledkem občanské války mezi komunistickým, Sovětským svazem podporovaným severem a USA podporovaným jihem.

Dále pan Zaorálek zmiňuje Kongo. Ano, hrůzovláda krále Leopolda nemá ospravedlnění, leč v té době se pane ministře nejednalo o kolonii, ale o léno belgického krále, které přešlo pod koloniální administrativu teprve v roce 1908. A ujišťuji vás, že v době belgické administrativy určitě nebylo zdaleka zabito tolik lidí jako v následujících občanských válkách a při hrůzovládě Mobutu Sese Seka po odchodu belgických úředníků v roce 1960.

Nedomnívám se, že jsou to přehmaty koloniálních administrativ, jímž vděčíme za dnešní vzestup násilností. Naopak. V řadě případů až teprve tzv. „osvobození“ přineslo hluboký pád do anarchie a chudoby. A právě to je kořen nespokojenosti a násilí. Enormní růst počtu obyvatel ve třetím světě a nerovnoměrný přístup ke zdrojům vyváří podhoubí pro agresivitu a násilí, která se vybíjí v nenávisti vůči úspěšnějším zemím, k nimž patří i některé bývalé koloniální mocnosti. Jestliže je vzedmutá agresivita cíleně zpracována náboženskou ideologií k prosazování zájmů některých mocichtivých skupin, pak nutným výsledkem je současný svět nejistoty a zbytečného krveprolévání.  

Také Lenin a po něm komunističtí ideologové zjednodušovali tehdejší problémy, aby zasévali nenávist obyvatel vůči některým zemím a jejím představitelům. Ministr zahraničí České republiky by se neměl inspirovat ve svých zjednodušeních a zkratkách bývalými vůdci bolševiků, ale měl by vidět věci v daleko komplexnějších souvislostech. Dobu „imperialismu jako posledního stadia zahnívajícího kapitalismu“ jsme snad již zdárně překonali a dnes už bychom snad konečně mohli historické souvislosti vnímat trochu jinak. Vnímat je jako Evropané, jako občané členské země NATO, jako občané, kteří se snad už definitivně, alespoň ve své většině, rozloučili s komunistickým viděním světa. Ministr zahraničí by nám měl jít příkladem.