Stále více se ukazuje, že ústup západního imperialismu lidstvu štěstí nepřinesl. Vystřídal ho imperialismus východní, ať už brutální ruský, nebo ekonomický čínský.  Zatímco však západní a zejména britský imperialismus 19. století vnášel světlo civilizace do nejtemnějších koutů světa, dnešní ruskou imperiální snahu o obnovu Stalinovy sovětské říše lze připodobnit k vpádu barbarů a destrukci všeho, co dobrého se povedlo vybudovat jak v oblasti sociální, tak i v oblasti materiální.

Zůstává smutnou skutečností, že současná imperiální politika Ruska je do určité míry  produktem rezignace na imperiální ambice Západu, jejíž počátek můžeme sledovat s odchodem velikánů západní demokratické politiky, jakými byli Winston Churchill, lord Salisbury, Enoch Powell, Charles de Gaulle nebo Dwight D. Eisenhower.

Evropané příliš brzy po válce usnuli na vavřínech ekonomické prosperity probouzejícího se ráje a nechali se oblouznit rychlým tempem proměn tehdejšího světa. Začaly jim fascinovat snahy křiklavě ozdobených tanečníků zbavit se tzv. imperiálního jha v koloniích zabalené do ideologie tzv. práva národů na sebeurčení, horlivě propagované komunistickým světem a bujícími nezávislými sdruženími. V době tzv. uvolňování světového napět podehla řada západních intelektuálů samotnému idealismu komunistického světa rozdělování každému dle jeho potřeb. Za mlhou propagandy o lepších zítřcích přehlédli rostoucí zvůli nových vládnoucích garnitur a omezování práv a svobod podrobených občanů.

Varování posledních světlonošů západní civilizace Roye Welenského – 2. listopadu si připomínáme 66 let od jeho nástupu do funkce ministerského předsedy Federace Severní a Jižní Rhodesie a Ňaska  -  a Iana Douglase Smitha, premiéra pozdější Jižní Rhodesie, před zvůlí černého nacionalismu a šířícího se pachu krve v zemích tzv. osvobozených národů z koloniálního jha nebraly západní demokracie vážně. Stejně jako je v 19. století očarovala exotická zvířata dovážená do jejich zvěřinců a  zoologických zahrad, tak se následující generace nechaly očarovat slogany o boji porobených národů za nezávislost a uvěřily vlastní vině na jejich porobení svými otci a dědy. A vina se musela odčinit padni komu padni.

Dokud byla politika Západu silná a řídila se do kamene tesanou pravdou imperiálního pragmatika Cecila Rhodese „Stejná práva všem civilizovaným lidem“, byla rajskou zahradou Josepha Borella nejen západní část Evropy, ale i velká část jejího koloniálního panství. Jakmile se Evropané Rhodesově pravdě zpronevěřili a dali přednost pseudodemokratickému  pokrytectví v podobě „hlasovacího práva všem“, začala zahrada rychle se rozpadajícího koloniálního světa zarůstat buření a místo čirých, jiskřivě bublajících  potůčků jí začala protékat voda zbarvená krví tisíců a miliónů nevinných obětí kosených zrůdnými diktaturami v krvavých občanských válkách a kmenových nepokojích. Úrodná pole a pasoucí se stáda dobytka nahradila suchem se drolící hrouda svlažovaná krví rolníků, pach hnijících mrtvol a hostiny supů a hyen, smrtelné nemoci a všudypřítomný hladomor, nutící nebožáky hledat útočiště v zahradách bývalých koloniálních „pánů“. Administrativa koloniální zahrady byla nahrazena korupcí, bezprávím a terorem džungle.

Krásně vykreslila koloniální a postkoloniální obraz třeba britská novinářka Michaela Wrong, dlouhodobě působící v Kongu: „Dříve a nyní…Fotografie ukazují džungli přeměněnou buldozéry na městské bulváry, voli uvolňující místo automobilům, modelovou konžskou rodinu relaxující v obýváku bez skvrnky nečistoty, popíjející čaj a naslouchající radiovému přijímači. Ale co nyní? Kola se otáčejí zpět. Džungle se prodírá zpátky přes všudypřítomné hluboké výmoly, říčky a jezera jsou nahrazeny znečištěnými odpadními vodami, obydlené čtvrtě, dříve plné světla, se utápějí ve věčné tmě bez elektřiny a místo aut lidé prodírající se po kolena odpadky a nečistotami…

 Tim Butcher v knize Blood River zase píše: „Byl jsem ve městě Kalemie na břehu jezera Tanganyika, lodní dopravou kdysi spojeného s Tanzánií, Zambií a světem dále. Čtyřicet let chátrání (nechť čtenář chápe 40 let po ukončení belgické správy Konga) proměnilo město v nemocemi zamořené ruiny, v nichž zanedbaná hydroelektrárna se zmohla sotva na víc než občasné zablikání světla. Stejně jako ve zbytku této velké země se místní naučili považovat elektřinu za občasné požehnání z nebe na místo normálního stavu“.

Thatcherová a Reagan dokázali na chviličku zlomit kletbu západního sebemrskačství, aby  tato brzy po jejich odchodu zase rychle získala nadvládu nad evropským myšlením. Jak jinak lze hledět na rasismus obrácený naruby, kdy jsou odstraňovány sochy bílých velikánů a jejich místo zaujímají bezvýznamné ikony rozvojového světa, a kdy zmlácení barevného není jen násilným trestným činem, ale také projevem rasismu. Fotbalový fanda může podle libosti urážet bílé protagonisty, zařvat na barevného však hrozí prvořadým skandálem. Černý policista může bílého narušitele zákona hnát k odpovědnosti všemi prostředky, v obráceném gardu se však bílý vystavuje riziku obvinění z rasové nenávisti. Co jsme dlužni nejrůznějším rasovým, národnostním nebo sexuálním menšinám, že jim musíme donekonečna ustupovat a poskytovat jim práva, která ani my samy nemáme?

Welenski a po něm Ian Smith své bitvy prohráli. S nimi však prohrál i celý civilizovaný svět. Na místě kvetoucích zahrad vyrostla džungle dneška. A je to právě tato džungle, která umožnila vyrůst dalšímu lidskému netvoru v podobě Vladimira Vladimiroviče Putina.

Zatímco my horlivě, a se vší vážností, diskutujeme,  čím se vlastně provinil Robert Edward Lee a kolik měla jeho rodina otroků, zabýváme se otázkou, mohou-li se ženit či vdávat homosexuálové a lesby a kolik může mít takový stejnopohlavní pár dětí, a největší faux paux v prezidentské kampani jsou kritická slova vůči homosexuálům,  Vladimir Vladimirovič jedná. S naším mlčením anektuje Krym a doufaje v naší netečnost uskuteční vpád na sousední Ukrajinu. A svět bojovníků za „rovnoprávnost národů“, který tolik obdivovali zarputilí zastánci dekolonizace, stojí nyní v tichosti v jednom šiku za Putinovým tažením. Diktátoři, které jsme nechali z džungle bývalého ráje vyrůst, slabosti nerozumí. Zbraně jsou jejich božstvo a krev nepřítele životodárným nápojem. Zatímco Západ už dlouhá léta  jen podráží nohy sám sobě a předhazuje chutná sousta nenasytným tlamám mocipánů nejrůznějšího ražení – Rhodesie je modelovým příkladem a udělení Nobelovy ceny etiopskému premiérovi Ahmedovi svědectvím politické neprozíravosti -  copak svět netušil, proti komu je mírová smlouva Etiopie s Eritreou namířena? - Putin sílu a moc neskrývá. Ví, že síla Západu a jeho rozhodovací schopnosti jsou už hodně dlouho otupeny. Čím? To pěkně vystihl Václav Klaus v Lidových novinách:  „Žijeme ve světě neautentických politických stran (nemluvě o ideově prázdných koalicích), v nichž už dávno dominují občanská sdružení a tzv. neziskovky. V nich mají slovo vyvolení, ale nezvolení…“  Období dekolonizace bylo prvním velkým triumfem těchto nezvolených, ale o to více namyšlených individuí, které stále více zasahují do našeho života a zpochybňují rozhodovací pravomoci řádně volených orgánů. Vzpomeňme jen třeba ba Milion chvilek.

Cecil Rhodes šířil impérium s heslem „stejná práva všem civilizovaným lidem“. Není na čase oprášit jeho přesvědčení s malou změnou? „Stejná práva všem civilizovaným zemím“. Je nejvyšší čas vyloučit Rusko a jemu podobné útvary nejen z podružných sportovních a kulturních organizací, ale i ze světových politických a ekonomických sdružení. Mají-li světové instituce hrát ještě v dnešním světě nějakou roli, není možné, aby zde měl okupant stejná práva jako okupovaný. A pokud se to Rusku nebude líbit, je nejvyšší čas založit jiné organizace, při jejichž rozhodování už Rusko a jemu podobné nebudeme potřebovat.

Už nikdy žádný Suez. Už nikdy žádná Rhodesie. Na konferenci podnikatelů a investorů v Royal Albert Hall v Londýně v roce 1961 končil Welenski svoji řeč slovy „Ještě není pozdě zůstat pevnými“. Tenkrát už pozdě bylo a demokracii v Africe zvonil umíráček. Nadešel nejvyšší čas pro zvolání “Euroatlantická civilizace musí být zase pevná“. A vrátit kolo dějin o sto let nazpátek, kdy to byla její zásluha, že rajská zahrada kvetla i daleko za jejími hranicemi.

Josephe Borelle, netřeba hledat změkčení Vašich slov. Spíše nadešel čas vrátit západní Evropě místo, které ji dříve náleželo. Nadchází čas posunout hranice civilizace a jejích rajských zahrad zase dál na východ. Všem Putinům, Lukašenkům a samovládcům třetího světa navzdory.

Převzato z profilu politika.