S velkým zájmem pročítám články Daniela Münicha publikované na stránkách vedavyzkum.cz. Jsou výborné, poučné a inspirující. Zdaleka nemám tak hluboký náhled a zkušenosti v oblasti hodnocení výzkumu a vývoje jako on a tak by bylo ode mě příliš troufalé, kdybych se pouštěl do polemiky v této oblasti. Trošku mně však zarazily závěrečné poznámky v jeho článku „Výmluvy, výmluvy, výmluvy…“, které se mi zdají přece jen příliš pesimistické a vzdálené realitě i stavu, jehož jsme necelých 30 let od pádu komunistické diktatury dosáhli.

Nebudu tedy rejpat do náhledu Daniela Münicha na stav a výhledy hodnocení výzkumu a vývoje, ale spíše, i z titulu praxe dlouholetého úředníka, administrátora a projektového manažera, se zastanu toho, co je mi vlastní, to je standardizace procesů projevující se ve formě byrokracie.

Snad tak činím i z důvodu vzpomínky na jeden semestr, strávený už před drahnými lety na univerzitě Kentucky, kde jsem měl čas ponořit se trochu do oblasti sociologie a mohl jsem se seznámit s některými představiteli a myšlenkovými schématy, jež mi při specifických příležitostech, jako byla třeba četba článku Daniela Münicha, vždy i po letech zacinkají v uších.

Každý extrém je škodlivý a platí to pro byrokratizaci systému stejně jako pro její absenci. Leč, jak jsem poznal ze studia výrazné postavy světové sociologie Maxe Webera, je to právě dokonalost byrokracie a zbyrokratizování procesů, na čem může být mimo jiné postaven úspěch kapitalistické společnosti. Weber považuje byrokracii za nejefektivnější způsob organizace práce a za historicky nejracionálnější způsob řízení společnosti. Jak uvádí, byrokratické organizace se vyznačují přesně vymezenými kompetencemi s definovanými procesy a přiřazenou odpovědností včetně potřebné kvalifikace. Platí zde systém podřízenosti a nadřízenosti, transparentní instanční postupy a systémy odvolání a vše je založeno na standardizovaných písemných záznamech. Weber zdůrazňuje preciznost, rychlost, systematičnost, jednoznačnost byrokracie…její celkovou schopnost zvyšovat efektivitu lidské činnosti.

Pamatuji si, že jsme tenkrát na univerzitě Kentucky porovnávali jako modelové příklady dvě země. Zbyrokratizovaný stát úspěchu – Spojené státy – a zemi, kde vládne svévole a cochcárna s jediným limitujícím faktorem, kterým je všudypřítomná existence strachu – mobutuovské Zaire – země totálního krachu, což platilo tehdy stejně jako dnes pro jejího následovníka v podobě kabilovské Demokratické republiky Kongo.