Daniel arap Moi vystřídal v prezidentském křesle prezidenta zakladatele Jomo Kenyattu v roce 1978 po 11 letech viceprezidentství. Vláda pevné ruky ho udržela v křesle až do roku 2002, kdy podlehl v prezidentských volbách Mwai Kibakimu. Ne že by odešel s velkou slávou, neb hospodářská krize a korupční skandály doprovázely poslední období jeho prezidentství, nicméně odešel bez „pomoci“ armády nebo davů v ulicích, což se nejen v té době dařilo v Africe málokterému vůdci.

Posuďme sami. Když přebíral Moi úřad, vládli v jeho sousedství takové persony jako byli Idi Amin v Ugandě, Mobutu Sese Seko v Zairu (dnešní Kongo), Siad Barré v Somálsku, Mengistu Haile Mariam v Etiopii, Jaafar Nimejrí v Súdánu, plukovník Kadafí v Libyi, Anvar Sadat v Egyptě, Jean Baptiste Bagaza v Burundi nebo Juvénal Habyarimana ve Rwandě. Myslím, že málokdo z nich zemřel v klidu doma v posteli, našel-li by se vůbec nějaký.

Daniel arap Moi doma zemřít dokázal. Bylo mu 95 let. Podařilo se mu to proto, že po 24 letech prezidentství našel sílu a odvahu předat úřad vítězi voleb a odejít do ústraní.

Škoda, že se třeba také Robert Mugabe nepoučil, možná by byl jeho konec klidnější a možná by více prospěl i své zemi, dnešní Zimbabwe.

Anebo Omar Bashir v Sudanu, který s pomocí armády opustil úřad v loňském roce a tráví důchod v káznici pro „vězně důstojného věku“. Škoda, stačilo včas zavětřit a stáhnout se do ústraní. Po úspěšném rozdělení Súdanu na převážně muslimskou a převážně nemuslimskou část mohl být navěky slavný. A uplatnit se v mezinárodních mírových organizacích.

Jistě poučné i pro některé naše persony, které ne a ne najít dveře k východu.

Převzato z profilu politika