Zároveň vyzval k rozšíření počtu záložníků připravených kdykoli bránit zemi na 15 tisíc. Bohužel okamžitě dodal, že na to nemáme peníze. Nezávidím mu jeho pozici. Smyslem státu je především ubránit své občany před agresí a být schopen účinně pomoci spojencům. Pan ministr to evidentně chápe a přiznal, že naše armáda to momentálně nedokáže. Kdysi jsme se zavázali, že budeme do naší armády investovat 2 % HDP, což v této chvíli představuje zhruba 80 mld. Kč. Realita je taková, že investujeme zhruba polovinu. Pro vládu, jejíž klíčový člen tvrdil, že jsme schopní získat více než 100 mld. pouze omezením korupce a lepším výběrem daní, by neměl být problém vrátit výdaje na obranu na přiměřenou úroveň. Možná, že pan Stropnický uvěřil ve schopnosti svého charismatického majitele. Kdo ví, jak se na to dívá teď: Výběr se nezlepšil a před volbami se místo do armády investovalo do státních zaměstnanců.

Vrátím se krátce ke komunálním volbám, které ve skutečnosti skončily až nyní sestavením radničních koalic v jednotlivých obcích a městech. Umění vyjednat vládu je stejně důležité, jako schopnost vyhrát volby. Často se stane, že vítěz voleb zůstane nakonec mimo. Platí totiž pravidlo, že spojenectví druhého a třetího proti prvnímu, je většinou pevnější, než dohoda prvního s někým dalším. Říkává se, že komunální politika je jiná, že není o ideologiích, že chodníky nejsou ani pravicové, ani levicové. Tato „moudrost“ vznikla proto, aby se omlouvala politicky naprosto zavrženíhodná spojenectví. Jde o způsob, kterým komunální politici obhajují výměnu obsahu za placené funkce. Ti nejúspěšnější političtí obchodníci se nakonec proobchodují až do nejvyšších pater politiky, anebo alespoň k trvale udržitelnému soukromému příjmu. Při všem tom smlouvání ale často zapomenou, že skutečný cíl leží jinde. Jako člen výkonné rady ODS budu požadovat zrušení každého našeho místního sdružení, které podepíše koaliční dohodu s komunisty.

Pan prezident Zeman se občas chová jako neřízená střela. Pokud by se užívání vulgarit ve veřejném projevu prezidenta republiky chápalo jako sport, měla by Česká republika na mistrovství světa zaděláno na medaili. Tutově bychom brali mistra Evropy. Ale nesoutěží se v tom, protože se tomu věnuje pouze jediný sportovec. Miloš Zeman je tak jako osamocený hulvát současně nejlepší i nejhorší. A právě tak je vnímán veřejností: Buď je milován jako vítěz, nebo zesměšňován a zatracován jako poraženec a škůdce. Dovolím si však myslet si, že svojí nevymáchaností naší zemi neškodí – nepomáhá, ale neškodí. Některé jeho názory, například ten na Izrael a jeho právo bránit své hranice a naši povinnost jim v tom pomoci, jsou naopak důležité, protože jiní evropští prezidenti na toto téma zarytě mlčí. Za to si zaslouží potlesk. Nicméně nečistá hra, které se dopustil například v Číně, by se pískat měla. Řešil bych to domluvou, maximálně žlutou kartou. Ta červená byla teatrální gesto určené fanouškům, které vůbec nezajímá hra, ale bytostně nenávidí hráče.

Psáno pro blog idnes.cz